Znovu a jinak

Asi jsem byl hodně malý, když jsem to kouzlo viděl poprvé: když děda vyvolával fotky a najednou se na bílém papíře pod červenou lampou začala objevovat nezřetelná kresba. A pak jsem se ho naučil praktikovat sám, když jsem začal fotit na tátovu Prakticu a sám si míchal vývojky a pak v umakartové koupelně  v paneláku vyvolával své první černobílé pokusy. A po ustálení jsem ty fotky pral v kyblíku ve vaně a sušil a leštil... a většina za moc nestála. Tuhle alchymii už dneska neprovozuji, ale fotografie je pro mě pořád důležitá. A nejen jako zdroj vzpomínek typu „byl jsem tam“.   Prvně, že mě nutí dívat se. Jít světem a rozhlížet se. Vyhlížet, co by mě oslovilo. Hledat zajímavý motiv, jedinečný okamžik, dobré světlo... Když mám na krku foťák, víc si všímám, a stává se mi, že najednou ve městě potkávám staré známé, protože koukám po lidech. (Nebo je to tím, že svět je malý o náhody v něm není nouze.) Koukám na lidi a věci, stromy i architekturu, listy na vodě mraky nad horami ...