Znovu a jinak

Asi jsem byl hodně malý, když jsem to kouzlo viděl poprvé: když děda vyvolával fotky a najednou se na bílém papíře pod červenou lampou začala objevovat nezřetelná kresba. A pak jsem se ho naučil praktikovat sám, když jsem začal fotit na tátovu Prakticu a sám si míchal vývojky a pak v umakartové koupelně  v paneláku vyvolával své první černobílé pokusy. A po ustálení jsem ty fotky pral v kyblíku ve vaně a sušil a leštil... a většina za moc nestála. Tuhle alchymii už dneska neprovozuji, ale fotografie je pro mě pořád důležitá. A nejen jako zdroj vzpomínek typu „byl jsem tam“.   Prvně, že mě nutí dívat se. Jít světem a rozhlížet se. Vyhlížet, co by mě oslovilo. Hledat zajímavý motiv, jedinečný okamžik, dobré světlo... Když mám na krku foťák, víc si všímám, a stává se mi, že najednou ve městě potkávám staré známé, protože koukám po lidech. (Nebo je to tím, že svět je malý o náhody v něm není nouze.) Koukám na lidi a věci, stromy i architekturu, listy na vodě mraky nad horami ...

Nějaký příběh by to chtělo. A něco u čeho se nebudu zase prát s náboženstvím. Třeba proč chodím po horách? Proč jsem ochoten vstávat v zimě ve 4 ráno, abych před prací stihl vyšlapat na Lysou horu nebo Pustevny na na lyžích s tuleními pásy. Proč si sbalím batoh a jdu 5 dnů přes hory a doly? A odpověď asi nebude, že bych se jinak nudil a neměl co dělat.  Když tu otázku položím v množném čísle - proč chodíme - asi najdeme dost důvodů: chceme si popovídat s přáteli a celodenní výlet je k tomu vhodný, nechceme sedět doma s rodinou, tak ji vytáhneme na kopec a aspoň máme nějaký cíl (nejlépe je-li na kopci občerstvovna). Chceme udělat něco pro své zdraví, tak vyrazíme na čerstvý vzduch a hýbeme se. A naštěstí bydlíme v krajině, kde o kopce není nouze. Ale pak jsou chvíle, kdy jsme sami, chceme být sami... a vybereme si kopec, na který půjdeme sami. Pak už nejdu kvůli lidí a přece mě tam něco táhne – chci si „vyčistit hlavu“, k čemuž se funění směrem nahoru náramně hodí. Ale je v tom i eu...

Jeden laskavý čtenář mě upozornil, že moje zkušenost má jméno „syndrom vzrůstající náboženské dezorientace“. A pokud tenhle blog nečtete jenom ze zvědavosti, pak možná stojíte před podobnými otázkami a prožíváte bolestivé emoce, které je provázejí. Čemu vlastně věřím? Jsem ještě křesťan? Jsem teista nebo agnostik nebo ateista? A mohu jít mezi křesťany, kteří opakují „věřím“, když u poloviny těch věcí nevím? K těm „nevím“ se ještě budu vracet – například proto, že se při recitování kréda zaseknu už u slova „všemohoucího“. Ale dneska bych chtěl naznačit možnost, která přesahuje intelektuální kategorie a která mě přitahuje. A protože se za mystika nepovažuji, dovolím si zde přeložit a předložit včerejší meditaci od Richarda Rohra z Center for Action and Contemplation : Teolog Rudolf Otto (1869-1937) ve své knize Posvátno   říká, že když někdo prožívá posvátno, nachází se mezi dvěma protipóly: mysterium tremendum a mysterium fascinans , neboli tajemství  děsivé  a tajemství ...

Je neděle a já bych měl být v kostele. Místo toho jdu do lesa, kterým prosvítá nízké podzimní slunce. A znovu si uvědomuji, proč nemohu být ateistou. Neměl bych komu být vděčný za tyhle okamžiky. Za tenhle chrám, kde se bohoslužba koná dřív, než vstoupím. Outdoorový chrám, kde BŮH byl přítomen o miliardy let dřív, než se ho lidé snažili dostat indoor. Mám rozepsaný text o další tíživé konstrukci, ale teď se mi do toho nechce. Zkouším být vděčný nejen za všechny dobré věci – život, rodinu, zdraví, přátele... – ale i za všechno trápení, skrze které jsem se někam posunul nebo něco naučil. Možná vděčnost nepotřebuje adresáta, ale navzdory všem svým pochybnostem směřuji svá slova k TY, které není daleko. Možná to není modlitba, ale meditace a když dojdu domů, najednou mi to píše samo.  Ale místo vlastních slov sem vložím inspirativní kousek františkána Richarda Rohra:  Cokoliv vás pozitivním způsobem přiměje vystoupit ze sebe, na vás v onom okamžiku – prakticky vzato – působí jako ...