Znovu a jinak

Asi jsem byl hodně malý, když jsem to kouzlo viděl poprvé: když děda vyvolával fotky a najednou se na bílém papíře pod červenou lampou začala objevovat nezřetelná kresba. A pak jsem se ho naučil praktikovat sám, když jsem začal fotit na tátovu Prakticu a sám si míchal vývojky a pak v umakartové koupelně  v paneláku vyvolával své první černobílé pokusy. A po ustálení jsem ty fotky pral v kyblíku ve vaně a sušil a leštil... a většina za moc nestála. Tuhle alchymii už dneska neprovozuji, ale fotografie je pro mě pořád důležitá. A nejen jako zdroj vzpomínek typu „byl jsem tam“.   Prvně, že mě nutí dívat se. Jít světem a rozhlížet se. Vyhlížet, co by mě oslovilo. Hledat zajímavý motiv, jedinečný okamžik, dobré světlo... Když mám na krku foťák, víc si všímám, a stává se mi, že najednou ve městě potkávám staré známé, protože koukám po lidech. (Nebo je to tím, že svět je malý o náhody v něm není nouze.) Koukám na lidi a věci, stromy i architekturu, listy na vodě mraky nad horami ...

Jeden laskavý čtenář mě upozornil, že moje zkušenost má jméno „syndrom vzrůstající náboženské dezorientace“. A pokud tenhle blog nečtete jenom ze zvědavosti, pak možná stojíte před podobnými otázkami a prožíváte bolestivé emoce, které je provázejí. Čemu vlastně věřím? Jsem ještě křesťan? Jsem teista nebo agnostik nebo ateista? A mohu jít mezi křesťany, kteří opakují „věřím“, když u poloviny těch věcí nevím? K těm „nevím“ se ještě budu vracet – například proto, že se při recitování kréda zaseknu už u slova „všemohoucího“. Ale dneska bych chtěl naznačit možnost, která přesahuje intelektuální kategorie a která mě přitahuje. A protože se za mystika nepovažuji, dovolím si zde přeložit a předložit včerejší meditaci od Richarda Rohra z Center for Action and Contemplation : Teolog Rudolf Otto (1869-1937) ve své knize Posvátno   říká, že když někdo prožívá posvátno, nachází se mezi dvěma protipóly: mysterium tremendum a mysterium fascinans , neboli tajemství  děsivé  a tajemství ...