xxviii. Proč ještě fotím
Asi jsem byl hodně malý, když jsem to kouzlo viděl poprvé: když děda vyvolával fotky a najednou se na bílém papíře pod červenou lampou začala objevovat nezřetelná kresba. A pak jsem se ho naučil praktikovat sám, když jsem začal fotit na tátovu Prakticu a sám si míchal vývojky a pak v umakartové koupelně v paneláku vyvolával své první černobílé pokusy. A po ustálení jsem ty fotky pral v kyblíku ve vaně a sušil a leštil... a většina za moc nestála.
Tuhle alchymii už dneska neprovozuji, ale fotografie je pro mě pořád důležitá. A nejen jako zdroj vzpomínek typu „byl jsem tam“.
Prvně, že mě nutí dívat se. Jít světem a rozhlížet se. Vyhlížet, co by mě oslovilo. Hledat zajímavý motiv, jedinečný okamžik, dobré světlo...
Když mám na krku foťák, víc si všímám, a stává se mi, že najednou ve městě potkávám staré známé, protože koukám po lidech. (Nebo je to tím, že svět je malý o náhody v něm není nouze.) Koukám na lidi a věci, stromy i architekturu, listy na vodě mraky nad horami a hledám, co mě zaujme. Nebo, jak říkal Ansel Adams:
„Někdy přijdu zrovna, když je Bůh připraven, aby někdo zmáčkl spoušť.“
Ten BŮH je v černochovi na ulici New Orleans, v rabínovi v Jeruzalémě, v kapce rosy na trávě nebo v očích člověka, který je přede mnou. A já to v tu chvíli možná ani nevnímám, ale když se pak na to podívám ve své „světlé komoře“, najednou vidím ten zarámovaný okamžik a v něm místo či bytost, které jsem zachytil a vytrhl z času, který mezitím utekl někam jinam. Při dnešní inflaci obrazových záznamů z mobilu nám možná nedochází, že ty obrazy či obrázky přesahují prostor a čas a jako skrze pravoslavné ikony skrze ně můžeme vstupovat do minulých prostoročasů. Tím neříkám, že každý snímek takhle funguje. Že stačí zmáčknout spoušť a ten zázrak se stane. Aby ta ikona fungovala, musí být dobře zarámovaná (kompozice), musíte mít dobré světlo (a/nebo vědět, co s ním dělat), musíte vědět, jestli chcete zaznamenat jednu třicetinu nebo jednu tisícinu sekundy, musíte umět zbavit se rušivých prvků (tím, že je rozmažete nebo utopíte ve tmě), zbavit se rušivých barev, když nemají žádnou roli, nebo naopak je změnit tak, aby se rozsvítily a zdůraznily atmosféru, kterou chcete. V tomhle přináší fotograf svoji techniku i subjektivitu a kreslí světlem. Z trojrozměrného vesmíru a nekonečného času vybírá okamžik, který zarámuje do obdélníku nebo čtverce, odebere nebo přidá barvy, změní kontrast, ztlumí ostrá světla, vytáhne stíny a tak dál. Aby na konci ten, komu to ukáže, viděl...
Tedy dívám se, abych zahlédl, aby vy jste mohli zahlédnout.
Ale je zde ještě další důvod. Dnes je módní mluvit o mindfulness, o bytí v přítomnosti, o vnímavosti. A nevím, jak to mají ostatní fotografové, ale pro mě najednou čas plyne jinak, dostávám se do „flow“ (další takové slovo), prožívám to místo a čas, které chci zachytit jinak. A možná si ani neodnesu záběr, se kterým by se pak dala dělat nějaká kouzla, ale v tu chvíli jsem v té chvíli. Vnímám to místo či lidi. Profesionálové, kteří musejí udělat fotku co nejrychleji, komunikovat s modelkou nebo pobíhat po akci, aby přinesli dokument to možná mají těžké a může v tom být stres, ale nemám-li zadání či ambice, je sám akt fotografie povznášející. A pak je jedno, že dneska může „fotit“ každý tou věcí co má v kapse. Může. Ale já - snad abych se od té mobilní každodennosti odpoutal - potřebuju přístroj, která má pořádný objektiv a fyzické čudlíky, jimiž se ovládá. A nepotřebuji, aby za mě algoritmy dělaly fotku hezčí, i když někdy mohou pomoci. Důležité je umět se zastavit a vnímat prostor a čas. Někdy je to zastavení kratičké - třeba když fotím na ulici. Ale i tam musím nejdřív to té ulice nějak v plout, splynout a pak teprve přicházejí okamžiky, které stojí za to.
Tak proto ještě fotím - jestli ne pro radost vám tak aspoň tu svou. Zkuste to taky - je jedno jestli mobilem nebo bazarovou zrcadlovkou. Zkuste se dívat a zastavit čas. Vytrhnout z jeho toku kousek, který vám zůstane. Ve kterém jste byli. Do kterého se můžete vrátit. Je to radost a tajemství současně.
.jpeg)
