Znovu a jinak

Laskavý čtenář doufám promine, že se ještě vrátím ke knize Anatheism, Returning to God after God , kterou napsal Richard Kearney. A že k cizím slovům, která neumím obejít, přidám ještě nejméně jedno další. A slibuji, že napříště budu psát o něčem lehčím - třeba o sexu nebo o ekologii (taky cizí slova). Anateismus je návrat k posvátnu poté, co božství zmizelo v ateistickém okamžiku rozčarování. Protože k Bohu se můžeme navrátit až poté, co opustíme BOHA. Ale k jakému Bohu? Filosof Kearney si tady půjčuje teologickou myšlenku kenoze, která se opírá o slůvko, které použil apoštol Pavel v dopise Filipanům v křesťanské bibli. Pavel pravděpodobně cituje starší hymnus, ve kterém se ozývá:  „Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži.“ „Sám sebe zmařil“ nebo „vzdal se sám sebe“ - tak různě se překládá řecké ekeno...

Moji jitřní spolucestující už si snad začínají zvykat, že než je vysadím před školou, musejí vyslechnout vltavské Básnění. Tam jsem poprvé slyšel úžasně troufalou báseň ze sbírky Divoký kosatec od americké básnířky Louise Glückové, kterou si zde dovoluji opsat. (Jedna z mých spolucestujících ji dneska přinesla z knihovny.) JITŘNÍ HODINKA Odpusť, říkám-li, že tě miluji: mocným se vždycky lže, neboť slabé odjakživa žene strach. Nemohu milovat, co neumím obsáhnout, a ty neprozradíš vcelku nic: podobáš se snad keři hlohu, vždy tatáž věc na témže místě, či jsi spíš jako nestálý náprstník, co jednou vyžene růžový klásek na stráni za chudobkami a rok na to vyrazí nachový v záhoně růží? Jistě vidíš, jak bezcenné je pro nás tohle ticho, jen posiluje víru, že jsi bezpochyby vším, jsi náprstník i hloh, křehká růže i odolná chudobka – nakonec stejně řekneme, že není možné, abys existoval. Je snad tohle tvůj záměr, je tohle příčina onoho ticha po ránu, když cvrčci ještě nezačali třít křídly a kočk...

„Věřím v Boha, Otce Všemohoucího...“ zní prvních pět slov Apoštolského kréda.  Všemohoucího, který dopouští, že maminka malých dětí, křesťanka, umře na rakovinu. Že miliony dětí trpí hladem, nemocemi, násilím... Že jeden národ likviduje jiný...  Ani křesťanství s trpícím Kristem na kříži nemá odpověď na problém utrpení: Jak můžeme věřit v BOHA všemohoucího a současně laskavého a milujícího? A slyší nás? Tak proč něco neudělá? A jak se můžeme modlit, aby přestaly naše bolístky, když BŮH nezastavil holocaust? Trochu teodicey (Předem se omlouvám za všechna cizí slovíčka, ale líp to neumím.) Problém zvaný teodicea není nic nového. Dá se shrnout do tří tvrzení: 1. Bůh je všemohoucí – mohl stvořit svět, tak může dělat zázraky, uzdravovat, křísit mrtvé... 2. Bůh je milující – je dobrý, záleží mu na lidech a chce pro ně to nejlepší, ne zlo. 3. Lidé trpí zlem, které je ve světě. Jedno řešení je, že takový BŮH neexistuje. A dnes mám pochopení pro ty, kdo na tomto paradoxu s teismem skon...

Z předchozích kapitol byste mohli nabýt dojmu, že mám problémy hlavně s hebrejskou biblí alias Starým zákonem. Potopa, egyptské rány (kam patří i smrt všech prvorozených mužských potomků), násilné dobývání zaslíbené země...  A Ježíš, jak je vykreslen v Novém zákoně, jako by byl ztělesněním jiného BOHA – milujícího, trpělivého, přijímajícího...  Ale. Několik ALE. To první se týká zásadní inovace v podobě posmrtného života. Ve většině hebrejských spisů to není téma. Mrtví jsou mrtví. Tu a tam se objeví záblesk naděje, ale to je tak všechno. Až později, zjevně v důsledku setkání s perským zoroastrianismem v poexilním období (po roce 538 př. Kr.), se v judaismu vynořuje myšlenka nebe a pekla, tedy moralizovaného posmrtného života: ty dobré čekají nebeské odměny, lidi zlé pekelné tresty. A za života Ježíše už jsou tyto představy součástí hlavního náboženského proudu, i když ještě existovaly v judaismu skupiny, které myšlenku vzkříšení odmítají. I křesťanský Nový zákon s těmito před...

První název tohoto blogu, který mě napadl, byl „bad theology“. Měla to být kritika mé špatné teologie, kterou jsem si z větší části nevymyslel a tedy se dá předpokládat, že nejsem sám, kdo takto věřil nebo věří. Popsat, v čem mi má pojetí Boha nepomáhala, má pro mě terapeutické účinky a třeba by to mohlo zajímat i někoho jiného. A zrovna jsem četl Paula Tillicha a tam na mě vyskočilo „bad theology“. Zní to líp než „God is not great“.  Ale v době, kdy píšu tenhle úvod a mám skoro hotové první tři příspěvky, hodně poslouchám vyprávění lidí o jejich „dekonstrukci víry“. To zní silně. A říká to, že věci, kterým věříme, jsou konstrukce, které jsme převzali nebo jsme si je sami vytvořili. A někdy je dobré si je uvědomit a třeba jimi zatřást. Ale obvykle za nás to třesení zařídí někdo jiný nebo něco jiného. Typicky to může být zklamání z lidí věřících, nebo nějaký životní otřes. A pak začneme přehodnocovat, čemu věříme a možná zapochybujeme o některých článcích víry.  Pochybnos...