Znovu a jinak

Nějaký příběh by to chtělo. A něco u čeho se nebudu zase prát s náboženstvím. Třeba proč chodím po horách? Proč jsem ochoten vstávat v zimě ve 4 ráno, abych před prací stihl vyšlapat na Lysou horu nebo Pustevny na na lyžích s tuleními pásy. Proč si sbalím batoh a jdu 5 dnů přes hory a doly? A odpověď asi nebude, že bych se jinak nudil a neměl co dělat.  Když tu otázku položím v množném čísle - proč chodíme - asi najdeme dost důvodů: chceme si popovídat s přáteli a celodenní výlet je k tomu vhodný, nechceme sedět doma s rodinou, tak ji vytáhneme na kopec a aspoň máme nějaký cíl (nejlépe je-li na kopci občerstvovna). Chceme udělat něco pro své zdraví, tak vyrazíme na čerstvý vzduch a hýbeme se. A naštěstí bydlíme v krajině, kde o kopce není nouze. Ale pak jsou chvíle, kdy jsme sami, chceme být sami... a vybereme si kopec, na který půjdeme sami. Pak už nejdu kvůli lidí a přece mě tam něco táhne – chci si „vyčistit hlavu“, k čemuž se funění směrem nahoru náramně hodí. Ale je v tom i eu...

Milí čtenáři, Díky Kateřině Huberové z Českého rozhlasu Ostrava se z Vás mohou stát i posluchači. Paní redaktorka mě oslovila už v prosinci a já dlouho váhal, jestli vystoupit z anonymity blogu, který doteď není podepsaný (i když většina laskavých čtenářů se rekrutuje z okruhu mých sociálně-síťových přátel). A vlastně byla možnost, že i ten rozhovor bude anonymní. Ale nakonec není a na rozhlasových stránkách se dokonce šklebím z fotografie. Musím ještě dodat, že ten rozhovor velmi příjemně plynul a že mi bylo velkou ctí s paní Katkou rozmlouvat, neboť je to duše citlivá. A taky mám nějakou zvláštní úctu k ostravskému rádiu, protože jsem tam jako kluk chodil za svým strejdou a poslouchal příběhy o tom, jak tam kdysi pracoval můj děda, a dodnes posloucháme příběhy z natáčení od své tety. A i když už se tam netočí velké kotouče na magnetofonech Studer, stále to místo má zvláštní atmosféru. Příjemný poslech! ČÍST DÁL»

Před 33 lety jsem přešel od „nevěřících“ k „věřícím“ a letos u mě nastalo opačné obrácení. Nebo spíš dekonstrukce víry. Věcí, kterým jsem věřil, postupně ubývalo a dnes bych se bohu žel pod křesťanská kréda nepodepsal. A přesto mi BŮH nedává pokoj a stále se obírám slovy o BOHU (bohoslovím) a potřebuji se vypsat i z toho, co bych nepodepsal.  Začnu svým příběhem. Bylo mi 23, pátým rokem  jsme studoval technickou kybernetiku, chodil s holkou a bavil se s kamarádem od školky, který náhle uvěřil v Ježíše Krista a nedal s tím pokoj. Začalo to u snídaně a pokračovalo na víkendovém pobytu s mnoha zapálenými křesťany, se kterými jsem se vášnivě přel a zpochybňoval jejich nevědecké přesvědčení. O pár měsíců později, na stejném místě v kopcích nad Vsetínem, jsem byl o poznání měkčí a otevřenější (a ta holka těhotná). Náhle jsem znejistěl svém přesvědčení a začal oslovovat TY kdesi v mém nitru, kterému se říká BŮH. (A protože je to slovo velmi zatížené a nemohu se rozhodnout, zda psát s...