Znovu a jinak

Napadá mě, jestli nejsem ve své kritice náboženství vlastně idealista. Idealista humanitní. Mám problém s obrazem hněvivého monarchy, který trestá potopou světa a chystá krvavou apokalypsu. Nedovedu Bibli číst, aniž bych viděl obrazy, pro které církevní otec/heretik Marion tvrdil, že v hebrejské bibli působí nějaký jiný bůh a z novozákonních knih vzal na milost jen modifikované evangelium podle Lukáše a deset pavlovských epištol. Protože i novozákonní spisy vyhlížejí násilný konec světa a historický Ježíš byl především kazatelem apokalypsy (Schweitzer, Ehrman), ne učitelem nadčasové morálky.  Podle mého názoru má Kristův mravní charakter jednu velmi vážnou vadu: věřil v peklo. Nemyslím si, že by kdokoli, kdo je hluboce lidský, mohl věřit ve věčný trest.  (Bertrand Russell) Promítáme-li si do božství nejvyšší ideály – nekonečně dobrý, nekonečně milující, nekonečně trpělivý, nekonečně laskavý – a pak čteme Bibli,  dostáváme se nutně do konfliktu s pasážemi, které mu přisuzu...

Takový černý sešit se šipkami to byl. A v něm biblické dějiny od stvoření do konce světa. A bylo to hezky vytištěné a vypadalo to trochu jako barevný projektový graf. A ti křesťani, co mě evangelizovali, to měli hned vedle bible jako pomůcku, abychom se v ní trochu zorientovali - a taky aby propůjčili svému poselství pekelnou (nebo nebeskou?) dávku naléhavosti.  Podle kreacionistů, kteří věří v mladou zemi, stvořil BŮH svět v šesti dnech někdy před 6000 lety. Na začátku dějin byl věk nevinnosti, ale pak to Adam s Evou pokazili svým hříchem a následovalo vyhoštění z Edenu, a protože to lidé ještě víc pokazili tak i potopa atd. Biblické panorama rozděluje dějiny do 7 období, z nichž poslední je tisícileté království a pak následuje nekonečná věčnost. Vlastně to je takový evakuační plán: Když půjdeš po té správné šipce, dostaneš se s námi do nebe. A když ne, skončíš se všemi hříšníky v hořícím jezeře. Ta šipka měla žlutou barvu a končila tzv. vytržením věřících, kteří se náhle dostano...

Fra Angelico Vánoce přicházejí a předpokládám, že v každé rodině se najdou neuvěřitelné vánoční příběhy: u nás se vyprávělo o papiňáku s hrachovkou, který vybuchl těsně před štědrovečerní večeří, nebo o bráchovi, který si po večeři strčil do nosu skleněnou kuličku. Primární příběhy, kterými to celé začalo, jsou v kánonu dva: v evangeliích podle Matouše a Lukáše . U dalších dvou evangelistů tahle tradice není. A kulturně populárnější je Lukášovo podání: čteme tam o andělu, který zvěstuje Marii (že její dítě bude „kralovat nad rodem Jákobovým... bude svaté a bude nazváno Syn Boží“), o sčítání lidu, kvůli kterému museli Josef s Marií cestovat z Nazaretu do Betléma, o jeslích, o pastýřích, kterým andělé zvěstují radost: narození spasitele...  Třebaže „nábožensky dezorientován“, zkouším ty příběhy číst znovu. A na první i druhý pohled z něj ční neuvěřitelnosti. Pominu-li tu největší – panna počne z Ducha svatého – je tam několik historických nesrovnalostí (i když Lukáš na začátku svého...

Jedna z mých úžasných neteří má přítele jménem Jakub. Byli se spolu podívat v různých církvích a Jakub mě pak prosil, abych mu poradil, kde začít s biblí. V kontextu toho, co jsem tady psal, bude má rada poněkud ošemetná, ale proč ne? Nedávno jsem začal poslouchat ateistu , který vypráví o Bibli zajímavěji než mnoho křesťanů.  Takže, Jakube: Bible není jedna kniha, ale spíš čítanka (antologie). Takže se neboj začít kdekoliv. Jestli tě zajímá Ježíš – a mohl by – začal bych evangeliem podle Marka. Ne, není tam nic o vánocích, které jsou za týden (to má Matouš a Lukáš). Není tam mnoho Ježíšova učení o tom, jak bychom měli žít. Ani série zázraků/znamení, která jsou u evangelisty Jana.  Ale jestli se na konci budeš ptát, kdo to ten Ježíš vlastně je, tak je to dobrý začátek. Samozřejmě, můžeš začít taky Lukášem (má vánoce). Nebo Janem (bude chtít, abys uvěřil). Ale já bych začal Markem. Je nejkratší a asi nejvíc akční.  Postupně doporučuji přečíst všechna evangelia – něco se op...

Předchozí příspěvky by se daly shrnout slovy „ztratil víru v bibli“: přestal ji číst doslovně, přestal věřit v její neomylnost, přestal věřit, že je zázračným slovem, které vdechl sám Bůh, nevěří v biblický obraz hněvajícího se BOHA, který nahání strach, nevěří v peklo a má problém se smírčí obětí Ježíše na kříži. Ale kde je napsáno, že máme věřit v bibli? Je-li bible předmětem víry, nestává se modlou (bibliolatrie)? Nebo je to v nějakém křesťanském krédu? Ta nejstarší mluví o víře v Boha (Otce, Syna, Ducha svatého). Je tam také svatá církev obecná, společenství svatých, odpuštění hříchů, vzkříšení těla, život věčný. Ale ne bible. Mimo jiné proto, že první století ty texty teprve vznikaly a až do konce 4. století nebylo úplně jasné, které spisy jsou a které nejsou kanonické. Navíc, nikde není napsáno, že ta sbírka knih je jediným Božím zjevením. Copak BŮH tady nebyl před vynálezem písma nebo knihtisku?  Nedávnou jsem „náhodou“ narazil na fascinující Komenského text z Via Lucis , kt...

Z předchozích kapitol byste mohli nabýt dojmu, že mám problémy hlavně s hebrejskou biblí alias Starým zákonem. Potopa, egyptské rány (kam patří i smrt všech prvorozených mužských potomků), násilné dobývání zaslíbené země...  A Ježíš, jak je vykreslen v Novém zákoně, jako by byl ztělesněním jiného BOHA – milujícího, trpělivého, přijímajícího...  Ale. Několik ALE. To první se týká zásadní inovace v podobě posmrtného života. Ve většině hebrejských spisů to není téma. Mrtví jsou mrtví. Tu a tam se objeví záblesk naděje, ale to je tak všechno. Až později, zjevně v důsledku setkání s perským zoroastrianismem v poexilním období (po roce 538 př. Kr.), se v judaismu vynořuje myšlenka nebe a pekla, tedy moralizovaného posmrtného života: ty dobré čekají nebeské odměny, lidi zlé pekelné tresty. A za života Ježíše už jsou tyto představy součástí hlavního náboženského proudu, i když ještě existovaly v judaismu skupiny, které myšlenku vzkříšení odmítají. I křesťanský Nový zákon s těmito před...

Dříve nebo později potká každého: Smrt. Ale většinou si nejdřív přijde pro někoho blízkého a z vás se stanou dědici. Pohřbem to nekončí: je třeba odhlásit, co se dá, vyřídit, co je třeba vyřídit, a mezitím vás předvolají k notáři. A poučí vás, že se dědictví můžete zřeknout. Ale to asi většina lidí neudělá a i když nezdědí velké statky, pozůstává spousta věcí. Kytky, fotky, obrázky, knížky, cédéčka, hrnečky, skleničky, ozdoby, nádoby, nábytek, oblečení – a hlavně vzpomínky.  Většinu těch věcí nepotřebujete, ale mnohé je vám líto vyhodit. Protože patřily člověku, kterého jste měli rádi, a tohle vám po něm zbylo. Spoustu těch věcí si pamatujete, protože kdysi tvořily kulisy vašeho života: hrnečky s modrými cibulkami, skleničky se zlatým lemováním, litinová žehlička, mosazný moždíř, zlatý přívěsek. Nic z toho se vám nehodí, ale je těžké rozloučit se... Bible je taky dědictví, kterého se nechci zřeknout. Je to knihovna, která se předává z generace na generaci přes několik tisíciletí. J...

Všichni jsme to zažili. Rodiče, vychovatelé, učitelé se nás snažili přimět k nějakému chování. A když to nešlo po dobrém, muselo to jít po zlém. Po přemlouvání přišly výhrůžky, výtky, důtky i fyzické tresty, abychom začali poslouchat. A když se z nás stali rodiče, co jsme dělali? Nebo jak to děláme? Jak bychom to chtěli dělat?  Posledně jsem se pozastavoval nad vznikem biblických textů. Moderní badatelé  nezůstali u kritiky textu, která pomáhá přiblížit se k originálu navzdory chybám písařů či pozdějším úpravám. Zajímalo je, nakolik jsou události, které se v písmech popisují, skutečně historické. A čtenáři konzervativních studií a komentářů si nemohli nevšimnout, jak často musí jejich věřící pisatelé obhajovat historickou věrohodnost bible – navzdory svým historicko-kritickým kolegům. Ale o těchto problémech bylo napsáno dost. Větší potíž mám s tím, jakého BOHA různí pisatelé představují. Protestantská biblická teologie chce stavět primárně na textech Písma a svůj obraz BOHA s...

Kterak jsem u bible začal a skončil Četli jsme ji doslova a brali všechno smrtelně vážně. Najednou jsem byl kreacionista a tedy odpůrce evoluce, věřil jsem v příchod tisíciletého království na konci věků, které nastane po vytržení církve, věřil, že ženy mají v církevním shromáždění mlčet a nesmí vyučovat nebo kázat, věřil jsem, že homosexualita je hřích, věřil jsem v peklo i vyvolení ke spáse... Věřil jsem ve svatého, bázeň nahánějícího BOHA, který je současně BOHEM milujícím a slitovným. Věřil jsem křesťanům ve svojí bublině, protože ve mě vzbudili důvěru. Věřil jsem v Ducha svatého, který by přece tyhle upřímné věřící v Pána Ježíše Krista nenechal napospas bludům. První křesťané, které jsem potkal, byli z mého dnešního pohledu fundamentalisté – a někteří by se za tuhle nálepku nestyděli. Trochu otevřenější evangelikálové sice dál stáli na tom, že Bible je bezchybná a neomylná, ale připouštěli, že je to text jazykově, historicky a kulturně vzdálený, který je potřeba pečlivě číst v kon...