Znovu a jinak

Na Boží hod zde dám krásný Čapkův text:  Aspoň jedinkrát do roka nebudiž opomenuto zapálit v novinách sloupeček milému Pánubohu. A tedy sláva na výsostech Bohu. Ačkoli je všude, je na výsostech přece jen víc sám a víc doma. Přesvědčte se o tom: vystupte někdy na výsosti, a potkáte ho. Na výsostech krásy, na výsostech lásky, na výsostech poznání a já nevím na kterých ještě. A když na ně vystoupíte, pocítíte rozkoš a hrůzu, nevýslovnou radost a strašné mrazení, a to je on sám. Ale kdo nikdy nevystoupil na výsosti, nepotkal ho a nic neví o něm ani o jeho slávě. Neboť není pravé slávy kromě slávy boží. On sám pak voní mateřídouškou a ve vlasech má hvězdy, ptáky na ramenou, na klíně cvrčka a pod jeho nohama plynou řeky a potůčky. Sláva na výsostech Bohu. A na zemi pokoj lidem dobré vůle. Neboť nic není sladšího než pokoj; a proto dejte nám pokoj, vy všichni, kteří si myslíte, že jste vyvoleni spravovati a napravovati svět. Pokoj lidem na zemi; sláva patří Pánubohu a pokoj člověku; úžas ...

Příběh Ježíšova narození s mudrci a hvězdou měl temnou stránku, kterou jsem minule končil: „Herodes... dal povraždit všecky chlapce v Betlémě a v celém okolí ve stáří do dvou let, podle času, který vyzvěděl od mudrců.“ Vánoce neznamenaly a neznamenají konec utrpení. Koneckonců Ježíše nakonec stihne osud, který pro něj Herodes chystal. Ale mezi „narodil se z Marie Panny“ a „trpěl pod Ponciem Pilátem“ – dvěma větami apoštolského kréda, mezi nimiž je jen čárka – je celý Ježíšův život. Život fascinující a inspirující. „Kdo to vlastně je?“ ptali se jeho učedníci. Církev později ústy „nevěřícího“ Tomáše vyznává: „Můj Pán a můj Bůh.“ Protože v něm se nějak setkali s BOHEM, protože on doslova ztělesňoval to, co kázal.  Přitom kdyby jeho život znamenal jen to, že dával lidem naději, ukazoval, co znamená láska a co dokáže víra, není to málo. Kdyby inspiroval jen hrstku lidí, aby vystoupili ze sebe, změnili své myšlení, naučili se milovat nejen své přátele a odpouštěli svým viníkům, mělo to c...

Fra Angelico Vánoce přicházejí a předpokládám, že v každé rodině se najdou neuvěřitelné vánoční příběhy: u nás se vyprávělo o papiňáku s hrachovkou, který vybuchl těsně před štědrovečerní večeří, nebo o bráchovi, který si po večeři strčil do nosu skleněnou kuličku. Primární příběhy, kterými to celé začalo, jsou v kánonu dva: v evangeliích podle Matouše a Lukáše . U dalších dvou evangelistů tahle tradice není. A kulturně populárnější je Lukášovo podání: čteme tam o andělu, který zvěstuje Marii (že její dítě bude „kralovat nad rodem Jákobovým... bude svaté a bude nazváno Syn Boží“), o sčítání lidu, kvůli kterému museli Josef s Marií cestovat z Nazaretu do Betléma, o jeslích, o pastýřích, kterým andělé zvěstují radost: narození spasitele...  Třebaže „nábožensky dezorientován“, zkouším ty příběhy číst znovu. A na první i druhý pohled z něj ční neuvěřitelnosti. Pominu-li tu největší – panna počne z Ducha svatého – je tam několik historických nesrovnalostí (i když Lukáš na začátku svého...