Znovu a jinak

Moji jitřní spolucestující už si snad začínají zvykat, že než je vysadím před školou, musejí vyslechnout vltavské Básnění. Tam jsem poprvé slyšel úžasně troufalou báseň ze sbírky Divoký kosatec od americké básnířky Louise Glückové, kterou si zde dovoluji opsat. (Jedna z mých spolucestujících ji dneska přinesla z knihovny.) JITŘNÍ HODINKA Odpusť, říkám-li, že tě miluji: mocným se vždycky lže, neboť slabé odjakživa žene strach. Nemohu milovat, co neumím obsáhnout, a ty neprozradíš vcelku nic: podobáš se snad keři hlohu, vždy tatáž věc na témže místě, či jsi spíš jako nestálý náprstník, co jednou vyžene růžový klásek na stráni za chudobkami a rok na to vyrazí nachový v záhoně růží? Jistě vidíš, jak bezcenné je pro nás tohle ticho, jen posiluje víru, že jsi bezpochyby vším, jsi náprstník i hloh, křehká růže i odolná chudobka – nakonec stejně řekneme, že není možné, abys existoval. Je snad tohle tvůj záměr, je tohle příčina onoho ticha po ránu, když cvrčci ještě nezačali třít křídly a kočk...

„Radosti, ty jiskro boží, dcero již nám ráj dal sám...“ učil nás na gymplu zpívat malý hrbatý dějepisář úvodní verše Schillerovy Ódy na radost , jak zaznívá v poslední větě 9. Beethovenovy symfonie. Tahle bizarní vzpomínka se mi vybavila, protože jsem už vlastně minule malinko citoval jinou báseň: „Bože můj, hořím nadějí...“ Ta báseň se jmenuje Radost.  (Než tu vzpomínku opustím, musím napsat, že ten pozoruhodný charismatický učitel se jmenoval Jiří Rudolf Míša a učil nás zpívat dokonce operní árii Celeste Aida . A recitovat latinské citáty jsme museli. To vše v hodinách dějepisu, ze kterého si ještě pamatuji barevnou fotku egyptské Nefertiti. A jak ta gůglím operu Aida, najednou tam zase vidím spojitost s Egyptem, protože ta opera se odehrává v Egyptě a Verdi ji psal pro káhirské divadlo. A profesor Míša byl dříve sbormistrem opery ostravského divadla, a tak nás učil s nezapomenutelným přesahem. ) Je podivné takhle na nový rok ráno vzpomínat, když všichni v domě ještě spí. Ale je...