xxix. Mlha
Zastře nám výhled, zkomplikuje orientaci, zpomalí postup. Ale má i svou magii: Na fotkách skryje rušivé prvky a dá vyniknout objektu, který chceme zachytit. I bez foťáku víc vnímám věci před sebou. Ale někdy nevidíme vůbec nic - cestu sotva tuším, dřevěnou orientační tyč nechávám za sebou a stále vyhlížím, kdy se objeví ta následující. Vytahuju mobil s mapami, abych se ujistil, kde jsem. Že neuvidím výhledy mě už netrápí - teď musím dojít do cíle, kterým je návrat. I když do toho fouká nebo sněží nebo obojí. V životě je to někdy podobné: postupně přestávám vidět na cestu, opouštím myšlenky na krásné vyhlídky, ztrácí se mi orientační body a přemýšlím, jestli pokračovat, nebo se vrátit. Mám jenom to, s čím jsem vyšel - nějakou zkušenost, snad vnitřní mapu. Ale cílem už není nějaký další vrchol, ale neztratit se (sám sobě), dojít do bezpečí. V duši strach, v žilách adrenalin. A současně víc vnímám, že žiju, že chci žít, že má smysl pokračovat. Že ta mlha musí skončit, že přede mnou j...