xxix. Mlha

Zastře nám výhled, zkomplikuje orientaci, zpomalí postup.

Ale má i svou magii: Na fotkách skryje rušivé prvky a dá vyniknout objektu, který chceme zachytit. I bez foťáku víc vnímám věci před sebou.

Ale někdy nevidíme vůbec nic - cestu sotva tuším, dřevěnou orientační tyč nechávám za sebou a stále vyhlížím, kdy se objeví ta následující. Vytahuju mobil s mapami, abych se ujistil, kde jsem. Že neuvidím výhledy mě už netrápí - teď musím dojít do cíle, kterým je návrat. I když do toho fouká nebo sněží nebo obojí. 

V životě je to někdy podobné: postupně přestávám vidět na cestu, opouštím myšlenky na krásné vyhlídky, ztrácí se mi orientační body a přemýšlím, jestli pokračovat, nebo se vrátit. Mám jenom to, s čím jsem vyšel - nějakou zkušenost, snad vnitřní mapu. Ale cílem už není nějaký další vrchol, ale neztratit se (sám sobě), dojít do bezpečí. V duši strach, v žilách adrenalin. A současně víc vnímám, že žiju, že chci žít, že má smysl pokračovat. Že ta mlha musí skončit, že přede mnou je něco, na co se můžu těšit. 

Letos podruhé jsem vyšlapal na fatranský Chleb v mlze. V zimě mi to málem odfouklo lyže, když jsem si sundával „tulení“ pásy. Ale jen o dva kilometry dál a dvě sta metrů níž je úžasná chata. Vím, že tam je, že je tam teplo a dobře tam vaří. V té životní mlze to tak jednoduché být nemusí, protože jdu někam, kde jsem ještě nebyl. Nevím, jak brzy ta mlha skončí, nebo jestli cestou někde bude dobrota posypaná mákem. Ale už chodím dost dlouho na to, abych neztratil sám sebe a naději...