Znovu a jinak

Napadá mě, jestli nejsem ve své kritice náboženství vlastně idealista. Idealista humanitní. Mám problém s obrazem hněvivého monarchy, který trestá potopou světa a chystá krvavou apokalypsu. Nedovedu Bibli číst, aniž bych viděl obrazy, pro které církevní otec/heretik Marion tvrdil, že v hebrejské bibli působí nějaký jiný bůh a z novozákonních knih vzal na milost jen modifikované evangelium podle Lukáše a deset pavlovských epištol. Protože i novozákonní spisy vyhlížejí násilný konec světa a historický Ježíš byl především kazatelem apokalypsy (Schweitzer, Ehrman), ne učitelem nadčasové morálky.  Podle mého názoru má Kristův mravní charakter jednu velmi vážnou vadu: věřil v peklo. Nemyslím si, že by kdokoli, kdo je hluboce lidský, mohl věřit ve věčný trest.  (Bertrand Russell) Promítáme-li si do božství nejvyšší ideály – nekonečně dobrý, nekonečně milující, nekonečně trpělivý, nekonečně laskavý – a pak čteme Bibli,  dostáváme se nutně do konfliktu s pasážemi, které mu přisuzu...

Na Boží hod zde dám krásný Čapkův text:  Aspoň jedinkrát do roka nebudiž opomenuto zapálit v novinách sloupeček milému Pánubohu. A tedy sláva na výsostech Bohu. Ačkoli je všude, je na výsostech přece jen víc sám a víc doma. Přesvědčte se o tom: vystupte někdy na výsosti, a potkáte ho. Na výsostech krásy, na výsostech lásky, na výsostech poznání a já nevím na kterých ještě. A když na ně vystoupíte, pocítíte rozkoš a hrůzu, nevýslovnou radost a strašné mrazení, a to je on sám. Ale kdo nikdy nevystoupil na výsosti, nepotkal ho a nic neví o něm ani o jeho slávě. Neboť není pravé slávy kromě slávy boží. On sám pak voní mateřídouškou a ve vlasech má hvězdy, ptáky na ramenou, na klíně cvrčka a pod jeho nohama plynou řeky a potůčky. Sláva na výsostech Bohu. A na zemi pokoj lidem dobré vůle. Neboť nic není sladšího než pokoj; a proto dejte nám pokoj, vy všichni, kteří si myslíte, že jste vyvoleni spravovati a napravovati svět. Pokoj lidem na zemi; sláva patří Pánubohu a pokoj člověku; úžas ...