xxxi. Pravdivost a laskavost

Napadá mě, jestli nejsem ve své kritice náboženství vlastně idealista. Idealista humanitní. Mám problém s obrazem hněvivého monarchy, který trestá potopou světa a chystá krvavou apokalypsu. Nedovedu Bibli číst, aniž bych viděl obrazy, pro které církevní otec/heretik Marion tvrdil, že v hebrejské bibli působí nějaký jiný bůh a z novozákonních knih vzal na milost jen modifikované evangelium podle Lukáše a deset pavlovských epištol. Protože i novozákonní spisy vyhlížejí násilný konec světa a historický Ježíš byl především kazatelem apokalypsy (Schweitzer, Ehrman), ne učitelem nadčasové morálky. 

Podle mého názoru má Kristův mravní charakter jednu velmi vážnou vadu: věřil v peklo. Nemyslím si, že by kdokoli, kdo je hluboce lidský, mohl věřit ve věčný trest. 

(Bertrand Russell)

Promítáme-li si do božství nejvyšší ideály – nekonečně dobrý, nekonečně milující, nekonečně trpělivý, nekonečně laskavý – a pak čteme Bibli,  dostáváme se nutně do konfliktu s pasážemi, které mu přisuzují hněv, pomstychtivost, přezíravost, stranictví atd. Nebo s texty, kterými lze obhajovat otroctví, nerovnost mužů a žen, polarizování na my a oni i lhaní a nenávist. A nakonec s představou věčného trestu.

Vlastně mám za to, že křesťanská tradice je v tomto příliš lidská a ani ten biblický obraz boha, který jsem si odnesl ze studia její Knihy, není ideální - a to navzdory přikázání lásky a zábleskům humanity, navzdory slovům o soucitu a milosrdenství...

Buďte dokonalí, říká biblický BŮH v těch nedokonalých textech. A jeho posluchači dokonalí nejsou - a snad ani nemohou být, mají-li takového boha - ale přesto mají někteří pocit, že mohou své ideály mravnosti vnucovat jiným, šermujíce přitom biblický veršíky. Šermují a bojí se, že bez náboženství by nebylo morálky; bojí se svých vlastních hříšných sklonů. Šermují „mečem pravdy“ a nedochází jim, že ze své pravdy udělali zbraň, která zraňuje a ničí. A že kdo má zbraň, potřebuje nepřítele. 

Ideál mravnosti přitom nemusí být nutně založen na náboženství, jak se nás snaží jeho obhájci přesvědčit. Etika lásky a pravdivosti nevyžaduje obraz Soudce, který ty, kdo budou lhát a nenávidět, pošle do pekelného ohně. Pokud tohle křesťanství vyžaduje, pak nejsem křesťan...

Možná to bude znít jako banality: autenticita, upřímnost, integrita - žít tak, abych se za své činy nemusel stydět před svými dětmi, abych nemusel skrývat svá selhání, říkat pravdu, ctít fakta, nevytvářet mylný dojem, nepřetvařovat se, nemanipulovat, nepřesvědčovat o své (náboženské) pravdě; doufat v pravdu, ale nepoužívat ji jako klacek, být pravdivý v lásce, nefabulovat jako chatgpt..., být si vědom své nedokonalosti - To není lehké a možná ani přirozené, ale musí nám to nařídit BŮH, abychom takhle chtěli žít?

A musíme se stát věřícími, abychom poznali, že láska je dar, že laskavost je projev úcty k životu druhého, že je projevem sounáležitosti k lidskému společenství mít porozumění pro slabosti druhých, protože jsme sami slabí. Copak jen věřící v sobě nacházejí empatii, lásku k životu, k pravdě, k poznání a dokonce k nepřátelům?

Je-li Pravda za pravdou nebo Láska za láskou, nevím - možná jsou zdrojem naší touhy po obojím a pak si zaslouží být milovány a ctěny životem v pravdě a laskavostí k bližním. Ne-li, i tak bude náš život lepší, budeme-li usilovat o pravdivost a laskavost. Mám na pozoru před ideály teologickými, protože je těžké je opřít o pochybnou autoritu posvátných textů či tradic. Ale nezakládá společné lidství jakýsi ideál humanitní? 

Poslyšme Masaryka: 

“Mravnost není náboženstvím a náboženství není mravností. Může být člověk nábožensky velice věřící, oddaný své církvi, svým dogmatům i předpisům, a nebude mravný, ba bude třeba nemravný. Nemluvím jen o svatoušství. Ale náboženství je tolik různých forem, že prostě myslit, jako by ten, kdo má náboženství, proto už měl mravnost, je omyl. Mravnost, to je poměr člověka k člověku. Potřebujeme mravnosti ve svém styku s bližním. Náboženství vzniká z poměru člověka k celému světu, zvláště k bohu. Náboženství má širší okruh než mravnost; v náboženství mravnost je obsažena.”

A pokračuje: 

„...staré uznané pravidlo je základem i moderní mravnosti: ‚Miluj bližního svého jako sebe samého!‘

Kdo je bližním? Mluvíme o ideálu humanitním; přijímám tento ideál. Má pro nás smysl dvojí: Předně: ideál člověckosti, být člověkem.

Za druhé: ohled na člověčenstvo v nejširším rozsahu.”

(Ideály humanitní, Tomáš Garrigue Masaryk)

Masaryk se náboženství nedokáže vyhnout a asi je lepší věřit, že nad námi je dobrý a spravedlivý bůh než se cítit bohorovně. Ale pokud naše morálka potřebuje strach z pekla nebo odměny nebeské, je založená na vnější motivaci. Ale vnější motivace funguje jen, dokud funguje odměna nebo hrozba. A třeba to křesťanům funguje, ale chceme být milováni z donucení? Chceme, aby nám říkali pravdu, protože se bojí zatracení? Nebo chceme žít ve světě, ve kterém jednáme zodpovědně sami za sebe, z vnitřní motivace beze strachu i bez vidiny zisku? 

Ideál pravdivosti a laskavosti není nic nového – „v náboženství mravnost je obsažena“ – ale i bez něj může být ideál humanity naším kompasem. Není to recept na bezchybnost ani dokonalost - každý den bych mohl být víc pravdivý a laskavý nebo méně pokrytecký a sobecký – ale ten pocit znají i věřící. 

Pravdivost a laskavost nás navíc činí zranitelnými: kolik lží jsme řekli v sebeobraně nebo ze strachu a kolikrát jednáme tvrdě, abychom schovali svou křehkost? Ale to, jak zacházíme s pravdou a jak se chováme k druhým lidem bez vnější náboženské motivace je znakem charakteru. Je to málo?

Rembrandt, Hlava Krista (1648)