xvi. Jitřní hodinka Louise Glück
Moji jitřní spolucestující už si snad začínají zvykat, že než je vysadím před školou, musejí vyslechnout vltavské Básnění. Tam jsem poprvé slyšel úžasně troufalou báseň ze sbírky Divoký kosatec od americké básnířky Louise Glückové, kterou si zde dovoluji opsat. (Jedna z mých spolucestujících ji dneska přinesla z knihovny.)
JITŘNÍ HODINKA
Odpusť, říkám-li, že tě miluji: mocným se
vždycky lže, neboť slabé odjakživa
žene strach. Nemohu milovat,
co neumím obsáhnout, a ty neprozradíš
vcelku nic: podobáš se snad keři hlohu,
vždy tatáž věc na témže místě,
či jsi spíš jako nestálý náprstník, co jednou vyžene
růžový klásek na stráni za chudobkami
a rok na to vyrazí nachový v záhoně růží? Jistě vidíš,
jak bezcenné je pro nás tohle ticho, jen posiluje víru,
že jsi bezpochyby vším, jsi náprstník i hloh,
křehká růže i odolná chudobka – nakonec stejně řekneme,
že není možné, abys existoval. Je snad tohle
tvůj záměr, je tohle příčina
onoho ticha po ránu, když
cvrčci ještě nezačali třít křídly a kočky
na dvoře se ještě nezačaly prát?
A kdybyste ji chtěli slyšet, pusťte si Básnění Kláry Krásenské.
