viii. Mysterium
Jeden laskavý čtenář mě upozornil, že moje zkušenost má jméno „syndrom vzrůstající náboženské dezorientace“. A pokud tenhle blog nečtete jenom ze zvědavosti, pak možná stojíte před podobnými otázkami a prožíváte bolestivé emoce, které je provázejí.
Čemu vlastně věřím? Jsem ještě křesťan? Jsem teista nebo agnostik nebo ateista? A mohu jít mezi křesťany, kteří opakují „věřím“, když u poloviny těch věcí nevím?
K těm „nevím“ se ještě budu vracet – například proto, že se při recitování kréda zaseknu už u slova „všemohoucího“. Ale dneska bych chtěl naznačit možnost, která přesahuje intelektuální kategorie a která mě přitahuje. A protože se za mystika nepovažuji, dovolím si zde přeložit a předložit včerejší meditaci od Richarda Rohra z Center for Action and Contemplation:
Teolog Rudolf Otto (1869-1937) ve své knize Posvátno říká, že když někdo prožívá posvátno, nachází se mezi dvěma protipóly: mysterium tremendum a mysterium fascinans, neboli tajemství děsivé a tajemství lákavé. Současně ustupujeme od a jsme přitahováni do zcela nového prostoru.
U mysteria tremenda je Bůh daleko a za hranicí všeho - příliš, příliš, příliš (viz Iz 6,3). To v nás vzbuzuje strach a stahujeme se. Mnoho lidí se nikdy nedostane za tuhle první polovinu cesty. Pokud je to jediná polovina posvátna, kterou zažíváme, zakoušíme Boha jako hrůzu, jako toho, kdo má veškerou moc, a v jehož přítomnosti jsme naprosto bezmocní. Náboženství v této počáteční fázi bývá zahlceno pocitem hříšnosti a oddělenosti. Definování hříchu a management hříchu (sin management) se stává samotnou podstatou náboženství, načež nastupují duchovní, aby dělali svou práci.
Současně s prožitkem posvátna jako něčeho přesahujícího a přílišného je tu další pocit: fascinace, vábení a svádění, vtažení do něčeho velmi dobrého, lákavého a úžasného - mysterium fascinans. Je to paradoxní zkušenost. Otto říká, že pokud nemáme obojí, nemáme pravou nebo plnou zkušenost Svatého. Na základě své zkušenosti bych s tím souhlasil.
Mystika začíná, když zcela transcendentní obraz Boha začne blednout a prohlubuje se pocit, že Bůh je bezprostřední, přítomný, tady a teď, bezpečný, a dokonce ve mně. Augustinovými slovy: „Bůh je mi bližší než já sám sobě“ nebo „více mnou než já sám sobě“. Svatá Kateřina z Janova křičela na ulicích: „Mé nejhlubší já je Bůh!“.
Abychom mohli duchovně poznávat věci na hlubší úrovni, musíme tuto mezeru překonat. Pak paradoxně poznáme, že poznávání skrze nás provádí Někdo Jiný. Bůh už není „tam venku“. V tomto okamžiku to není, jako by člověk měl nový vztah s Bohem; je to, jako by měl úplně nového Boha! „Bůh je můj rádce a v noci mě mé nitro poučuje,“ říká žalmista (Žalm 16,7). Bůh působí s námi, v nás, a dokonce jako my.
Mystikové jsou ti, kteří jsou zasvěceni do tohoto tajemství Božího milostného vztahu k duši, každý z nich ví, že Bůh miluje především mou duši, že Bůh mě miluje jedinečně. Do téhož tajemství jsme pozváni i my. Každá opravdová láska nám dává tento pocit, že jsme výjimeční, vyvolení a jako nikdo jiný. Proto jsme tak radostní v přítomnosti svého milujícího, který nás zrcadlí božským zrcadlem.
(vlastní překlad)
Proč jsem to sem dal? Možná proto, že dekonstrukce nemusí vést k tomu, že opustíme obraz boha nahánějícího hrůzu a veškerou duchovnost a přijmeme čistě sekulární pohled na svět. Zkoušel jsem to, ale uvnitř se stále obracím k TY a stále slyším ten hlásek ve své hlavě, který „mé nitro poučuje“ a stále dokážu prožít úžas. To není málo. A třeba takhle začíná ta druhá polovina cesty.
(Ta diagnoza je z knihy Zmoudřelý rodič. Děkuji čtenářům za povzbudivé vzkazy a konkrétně Pavlovi Š. za doporučení.)
