xii. Radost
„Radosti, ty jiskro boží, dcero již nám ráj dal sám...“ učil nás na gymplu zpívat malý hrbatý dějepisář úvodní verše Schillerovy Ódy na radost, jak zaznívá v poslední větě 9. Beethovenovy symfonie. Tahle bizarní vzpomínka se mi vybavila, protože jsem už vlastně minule malinko citoval jinou báseň: „Bože můj, hořím nadějí...“ Ta báseň se jmenuje Radost.
(Než tu vzpomínku opustím, musím napsat, že ten pozoruhodný charismatický učitel se jmenoval Jiří Rudolf Míša a učil nás zpívat dokonce operní árii Celeste Aida. A recitovat latinské citáty jsme museli. To vše v hodinách dějepisu, ze kterého si ještě pamatuji barevnou fotku egyptské Nefertiti. A jak ta gůglím operu Aida, najednou tam zase vidím spojitost s Egyptem, protože ta opera se odehrává v Egyptě a Verdi ji psal pro káhirské divadlo. A profesor Míša byl dříve sbormistrem opery ostravského divadla, a tak nás učil s nezapomenutelným přesahem. )
Je podivné takhle na nový rok ráno vzpomínat, když všichni v domě ještě spí. Ale je v tom kousek radosti, když se vracím k tomu nečekaně dobrému, co mě potkalo. A k lidem, kteří mě inspirovali. A k lidem, kteří šli kousek života se mnou. A hořím nadějí, že něco takového mě i vás znovu potká v roce, který sotva začal. A teď už tady dám tu Radost Bohuslava Reynka, která ve mě rezonuje víc, než Schillerova óda:
Bože můj hořím nadějí,
že věci, které se nedějí,
se stanou,
že přece skončí se výsměšná step,
v které cest nevida, chodím jak slep
a prahnu:
usnu, a přiletí radost jak pták,
srdce mi otevře, aniž zvím jak
a v hněvu
zabije hada v něm, obludu zavěsí
zčernalou na haluz ve vlhkém zálesí
zoufání,
ve branách duše mé zaskví se stráží
čekání barvínky slzami svlaží
zpívajíc.
Ať přiletí radost jak pták i k vám, laskaví čtenáři!
