xi. Vánoční víra
Příběh Ježíšova narození s mudrci a hvězdou měl temnou stránku, kterou jsem minule končil: „Herodes... dal povraždit všecky chlapce v Betlémě a v celém okolí ve stáří do dvou let, podle času, který vyzvěděl od mudrců.“ Vánoce neznamenaly a neznamenají konec utrpení. Koneckonců Ježíše nakonec stihne osud, který pro něj Herodes chystal. Ale mezi „narodil se z Marie Panny“ a „trpěl pod Ponciem Pilátem“ – dvěma větami apoštolského kréda, mezi nimiž je jen čárka – je celý Ježíšův život. Život fascinující a inspirující. „Kdo to vlastně je?“ ptali se jeho učedníci. Církev později ústy „nevěřícího“ Tomáše vyznává: „Můj Pán a můj Bůh.“ Protože v něm se nějak setkali s BOHEM, protože on doslova ztělesňoval to, co kázal.
Přitom kdyby jeho život znamenal jen to, že dával lidem naději, ukazoval, co znamená láska a co dokáže víra, není to málo. Kdyby inspiroval jen hrstku lidí, aby vystoupili ze sebe, změnili své myšlení, naučili se milovat nejen své přátele a odpouštěli svým viníkům, mělo to cenu.
Ale teologie vánoc jde dál. Ovšem nejprve musí překročit obrázek „Ježíška“ se vší sentimentalitou sladkou jako cukroví. Ježíš nezůstal dítětem, ale stal se dospělým člověkem, o kterém se jeho následovníci postupem času víc a víc domnívali, že v něm nějak byl BŮH. V evangeliu podle Jana, které bylo napsáno jako poslední, se sice o prvních Vánocích nic neříká, ale hned v prologu se tam píše: „Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh... A slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi.“ Odtud vtělení, neboli inkarnace. Okolnosti jeho narození nejsou pro Jana důležité – důležité je, že v něm se božské SLOVO stává člověkem. Řecky je tam logos a je to slovo nabité významy. Pro začátek stačí říct, že ono vždycky existovalo a že nějakým způsobem z něj vycházejí všechny věci, veškerá hmota vesmíru. A očima pisatele z konce 1. století se tohle slovo tělem, bere na sebe tělo. Stává se člověkem – a je tedy dobré být člověkem a je dobré vědět, že BŮH je na straně člověka. Dáme-li rovnítko mezi slova SLOVO a BŮH, jak to dělá Jan, a zamícháme do kontextu narození v Betlémě, vyjde nám, že všemohoucí BŮH se narodil jako nemohoucí dítě. Neomezený se stal omezeným. Duch na sebe vzal hmotu. Tohle je neuvěřitelný paradox a lákavé tajemství současně: Inkarnace.
 |
| Gerard Honthorst: Adorazione del Bambino (1619-1621) |
„Nám, nám narodil se!“ zpívá se dneska. A pak se to tělesně zají a zapije – a to je vlastně dobře, protože tělo není nutně špatné, když ho na sebe bere sám BŮH. „Člověčenství naše ráčil vzíti na se,“ pokračuje koleda. Otázka je, jaký to vlastně má význam: Proč se BŮH stal člověkem?
Středověký scholastik Anselm z Canterbury a s ním mnoho dnešních křesťanů tvrdí, že Bůh se stal člověkem, protože pouze někdo, kdo je současně Bůh i člověk, mohl splatit dluh lidského hříchu. A zase jsme u toho, že hřích je urážkou Boha, která narušuje Boží řád a spravedlnost. A člověk ji není schopen sám napravit, ale Bůh potřebuje satisfakci. A proto se Bůh stal člověkem, protože pouze někdo, kdo je současně Bůh i člověk, mohl splatit dluh lidského hříchu. Proto se Ježíš narodil, aby nabídl sebe sama jako dokonalou oběť. Tím byla zajištěna nekonečná satisfakce a lidstvo mohlo být vykoupeno. Zase ta strašidelná transakční představa, ve které se Ježíš musí narodit, aby umřel. A zase se jeho život se redukuje na „velikou čárku“ mezi „narodil se z Marie Panny“ a „trpěl pod Pontiem Pilátem“.
Ale co když se Ježíš narodil, aby žil? Noel Moules říká: „Ježíš se nenarodil, aby zemřel. Narodil se, aby žil. Aby žil tak, aby vše ve vesmíru žilo a prospívalo.“ Noel Moules je křesťanský animista a říká to ve vánočním Nomad podcastu, ve kterém vysvětluje, co myslí křesťanským animismem. Věří, že všechno je živé, posvátné a propojené. Že hmota je vyjádřením a vtělením ducha a tedy božská. Že život se má žít ve vztahu s ostatními. Že je animistou, protože je křesťanem, protože Ježíš byl podle něj animistou. V něčem mi to připomíná „panenteistu“ Richarda Rohra, pro kterého se inkarnace také neomezuje jenom na Ježíše z Nazaretu, ale přemýšlí o kosmickém Kristu, který je „jiné jméno pro všechno“. I jeho „inkarnační světonázor představuje hluboké uznání přítomnosti božského v doslova „každé věci“ a v „jednom každém člověku“.
A protože tohle je osobní blog, dám tady ještě pár pasáží z Univerzálního Krista, které jsem si podtrhl:
Bůh miluje věci skrze to, že se jimi stává.
Bůh miluje věci skrze to, že se s nimi spojuje, že je nevylučuje. (s .25)Obyčejná hmota je úkrytem pro Ducha, tedy Božím tělem samým. (26)
Sundejte svou křesťanskou hlavu, pořádně jí zatřeste a zase ji nasaďte zpátky. (30)
Bůh je vztah sám. (81)
Pravým a unikátním příběhem křesťanství vždy bylo a je vtělení. (175)
Stvoření je první, a pravděpodobně také poslední Bible,
ve Vtělení je již Spása,
ve Vánocích jsou již Velikonoce a
Ježíš je již Kristus. (182)
Za těmito slovy je nevýslovné tajemství, ale je to tajemství, které fascinuje a vybízí, aby se ho člověk dotkl. Je-li BŮH incarnatus, jsou-li vánoce o vtělení ducha, pak je Kristus blíž, než jsme si mysleli. Už se nebavíme o nějaké dva tisíce let staré události kdesi v Betlémě nebo o Armagedonu, při kterém se Kristus zase zjeví. „Tajemství reality a realita tajemství se vzájemně dotýkají ve vtělení,“ říká Moules.
A já zase malinko hořím nadějí...
