x. Vánoce v evangeliích

Fra Angelico

Vánoce přicházejí a předpokládám, že v každé rodině se najdou neuvěřitelné vánoční příběhy: u nás se vyprávělo o papiňáku s hrachovkou, který vybuchl těsně před štědrovečerní večeří, nebo o bráchovi, který si po večeři strčil do nosu skleněnou kuličku.

Primární příběhy, kterými to celé začalo, jsou v kánonu dva: v evangeliích podle Matouše a Lukáše. U dalších dvou evangelistů tahle tradice není. A kulturně populárnější je Lukášovo podání: čteme tam o andělu, který zvěstuje Marii (že její dítě bude „kralovat nad rodem Jákobovým... bude svaté a bude nazváno Syn Boží“), o sčítání lidu, kvůli kterému museli Josef s Marií cestovat z Nazaretu do Betléma, o jeslích, o pastýřích, kterým andělé zvěstují radost: narození spasitele... 

Třebaže „nábožensky dezorientován“, zkouším ty příběhy číst znovu. A na první i druhý pohled z něj ční neuvěřitelnosti. Pominu-li tu největší – panna počne z Ducha svatého – je tam několik historických nesrovnalostí (i když Lukáš na začátku svého evangelia říká, že „vše znovu důkladně prošel“). Herodes, za jehož vlády se měl Ježíš narodit, umírá v roce 4 př. n. l. zatímco Quirinius, kterého zmiňuje Lukáš, se stává správcem v Sýrii až o 10 let později. O sčítání lidu, které bylo příčinou povstání, víme i od židovského historika Flavia Josepha a skutečně ho nařídil Publius Sulpicius Quirinius. Ale bylo opravdu nutné, aby se Josef k daňové povinnosti přihlašoval ve 150 km vzdáleném Betlémě, kde se o tisíc let dřív narodil jeho předek král David? A dělali to tehdy všichni tak? Nebo to bylo nutné z teologických důvodů - aby mesiáš byl z Betléma a tedy potomkem Davidovým? A proto musela Marie v pokročilém stadiu těhotenství jít asi týden pěšky? U Matouše to naopak vypadá, že v tom Betlémě bydlí, takže tam není žádná cesta z Nazaretu do Betléma ani narozením někde v chlévě. Ale protože se nově narozenému králi chtějí poklonit mudrcové z východu (odtud tři králové) a protože se to dozví král Herodes a nařídí likvidaci všech chlapců do dvou let, musí Marie s Josefem pro změnu putovat do exilu do Egypta, což je tak 500 km - tentokrát s malým dítětem. A proč? Aby se naplnilo Písmo: „Z Egypta jsem povolal svého syna.“ A teprve když se vrátili, „usadili“ se podle Matouše Josef s Marií v Nazaretě.

Konzervativní obhájci bezchybnosti bible se s těmito potížemi snaží vyrovnat všelijak - třeba ta sčítání byla dvě a ten Quirinius už pracovat na nějaké nižší pozici, když se provádělo to první. Osel by taky pomohl  – i když Nazaret tehdy byla vesnička a byť to nebyl žádný luxusní dopravní prostředek (takový trabant či ojetá fabia spíše), ne každý na něj měl. A jiné kreativní výklady se jistě ještě najdou. Ale spíš je nutné se smířit s tím, že Matouš a Lukáš sledují především dějovou linii, ne dějiny. Matouš chtěl ukázat, že Ježíš je druhý Mojžíš nebo zosobnění Izraele - a proto musel přijít z Egypta. A Lukáš zase, že to byl Syn Boží. A takoví se v tehdejší literatuře zásadně rodili za zázračných okolností, ale protože Lukáš hodně akcentuje sociální rozměr, narodí se Ježíš v chudých poměrech a přivítají ho ještě chudší pastýři. Naopak u Matouše dostávají Josef s Marií bohatství v podobě zlata, kadidla a myrhy, aby se ukázal mezinárodní význam narození mesiáše, který se má stát králem. 

Obě evangelia byla sepsána asi 80-90 let po událostech. Před tím měli Ježíšovi následovníci hebrejskou bibli, ze které četli texty, které měly ukazovat na mesiáše, a tradici, podle které ty texty vztahovali na Ježíše. A proto čteme o dívce, která porodí syna (‚Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Immanuel,‘ to jest přeloženo ‚Bůh s námi‘.), nebo o Betlémě, ze kterého „vyjde vévoda, který bude pastýřem.. Izraele,“ nebo o  povolání syna z Egypta.

A tak se historie přizpůsobuje proroctví a mísí s metaforou. Jak říká Gandalf: „Každý dobrý příběh si zaslouží trochu vylepšit.“ I naše rodinné příběhy máma vylepšovala tak, že jsme se v nich skoro nepoznávali. Ale byly dobré a tenhle mi pořád přijde fascinující. BŮH má v lidech zalíbení, sklání se, vstupuje do světa skrze malé bezbranné dítě, přichází ne do metropole, ale na okraj maloměsta kdesi na okraji římské říše. V něm mají pokračovat dějiny malého národa, aby nakonec příběh narození dítěte oslovoval miliardy lidí o tisíce let později. I tohle je neuvěřitelné - a fascinující a nadějné. A hlavně teologie vtělení (evangelista Jan říká, že „Slovo se stalo tělem“) mě stále oslovuje a ještě se k ní vrátím

Jenže v Matoušově podání se na okraj vánočního příběhu stane i něco, co napořád připomíná téma utrpení, které nelze ignorovat. Proč musí Herodes zavraždit tisíce malých chlapců, když se má narodit kluk s velkým K? Proč i na tom se musí naplnit Písma? („Hlas v Ráma je slyšet, pláč a veliký nářek; Ráchel oplakává své děti a nedá se utěšit, protože jich není.“) Proč přesně před rokem před vánoci někdo zastřelil v Praze 14 mladých lidí? Proč i na Štědrý den zemře 7000 dětí hladem nebo na nemoci, které lze léčit? 

Manuskript z 10. století

„Kde je ten právě narozený král Židů?“ ptám se s mudrci. A nevidím v bibli odpověď na nesmyslné utrpení.

ČÍST DÁL »