ii. Od bible k bibli

Kterak jsem u bible začal a skončil

Četli jsme ji doslova a brali všechno smrtelně vážně. Najednou jsem byl kreacionista a tedy odpůrce evoluce, věřil jsem v příchod tisíciletého království na konci věků, které nastane po vytržení církve, věřil, že ženy mají v církevním shromáždění mlčet a nesmí vyučovat nebo kázat, věřil jsem, že homosexualita je hřích, věřil jsem v peklo i vyvolení ke spáse... Věřil jsem ve svatého, bázeň nahánějícího BOHA, který je současně BOHEM milujícím a slitovným. Věřil jsem křesťanům ve svojí bublině, protože ve mě vzbudili důvěru. Věřil jsem v Ducha svatého, který by přece tyhle upřímné věřící v Pána Ježíše Krista nenechal napospas bludům.

První křesťané, které jsem potkal, byli z mého dnešního pohledu fundamentalisté – a někteří by se za tuhle nálepku nestyděli. Trochu otevřenější evangelikálové sice dál stáli na tom, že Bible je bezchybná a neomylná, ale připouštěli, že je to text jazykově, historicky a kulturně vzdálený, který je potřeba pečlivě číst v kontextu a to i žánrovém. A tak jsem se začal učit exegezi a hermeneutice a hebrejštině a trochu řečtině, abych pochopil, jak ty jazyky fungují (a jak jsou vzdálené) a začal jsem používat biblické slovníky a komentáře, abych pochopil dějinné souvislosti a záměry pisatelů. Pochopil jsem, že doslovné čtení, které staví všechny verše na stejnou rovinu, nedává smysl. Pochopil jsem, že každý žánr vyžaduje jiný způsob čtení. Že texty mají nějakou historii opisování. Že funkce některých textů se změnila. Postupně jsem četl tlustší a tlustší komentáře od badatelů, kteří byli k textu docela kritičtí, ale dokázali najít širší historické a jazykové souvislosti. Mí učitelé byli ovšem stále věřící a vedoucí mé diplomky (thesis) si ze srdce přál, aby se při vykopávkách na Blízkém Východě našlo něco, co by potvrdilo historickou věrohodnost starozákonních textů a co by současně to poslalo tuny historicko-kritických studií na smetiště. I já pořád jsem věřil, že ty text jsou bezchybné (v původních rukopisech, které nemáme) a neomylné, protože Duch svatý, který biblické pisatele inspiroval, by nás přece neuvedl v omyl. A věřil jsem, že poctivou exegezí – tj. pochopením původního záměru autora, a hermeneutikou, která nám pomůže text aplikovat do našeho tady a teď, se církev může dostat ke společnému porozumění a pochopit, co BŮH chce (říct).

Problémů tohoto přístupu je několik: (1) Neustále musí obhajovat věrohodnost a neomylnost dokumentů, které na sobě mají příliš mnoho lidských otisků prstů; (2) Poctivá exegeze vyžaduje znalosti souvislostí, které se nedají získat jen z textu samotného a vyžadují spoustu tlustých knih, a hermeneutické postupy zdaleka nejsou univerzální. (3) Pro většinu věřících křesťanů je nějaká hermeneutika cizí slovo a ve své víře si vystačí s několika málo veršíky, které nemají potřebu složitě vykládat. A zbytek spokojeně ignorují.

Druhý a třetí důvod jsem si uvědomil, když jsme doma studovali bibli v malé skupině lidí. Dokud jsme roky probírali biblické knihy, lidé rádi poslouchali a občas se sami podělili o nějaký postřeh. Když jsme začali studovat, jak bibli vlastně číst, začalo to pro ně být příliš akademické. Protože biblistika, která se pokouší o poctivou exegezi je ve své podstatě akademická a vyžaduje znalosti jazyků a historie a specifik literárních žánrů a podobně. Většina účastníků biblických skupinek se chtěla dozvědět víc, ale spíš jsem se v církvi potkával s lidmi, kteří o nějaké studium neměli zájem a ve své osobní zbožnosti si vystačili s jednotlivým veršíky, na které narazili a které je oslovily. 

První problém je ovšem v textu samotném. Biblické knihy jsou ve své většině pro laika obtížně srozumitelné a na první pohled jsou v nich věci, které si vzájemné odporují. Protestantská tradice, jak jsem ji poznal, ty texty ovšem povýšila na primární zdroj Božího zjevení, který z podstaty musí být bezchybný a neomylný. A zatímco v katolické tradici je ještě autorita učitelského úřadu církve, pro protestanty je klíčová Sola Scriptura. Aby to fungovalo, musí ta Písma být zázračná - pisatelé a jejich pozdější editoři a kanonizátoři museli být inspirováni svatým Duchem. Jenže těch knih je 66 a u většiny by se dalo tvrdit, že sami jejich autoři netušili, že píšou bibli s velkým B. Jejich psaní odráží reálie, ve kterých se nacházeli, a jejich osobní postoje. Musíme však věřit v inspirovanost těchto autorů, ale také všech, kdo ty texty redigovali a poskládali v kánon. A také v to, že židovské a křesťanské autority, které prohlásily některé texty za kanonické (a jiné vyloučily), se v tom nespletly. Takže zázračná setkání lidí s BOHEM jsou zachycena inspirovaným způsobem v textu, nad kterým Prozřetelnost bděla po celou dobu, než vznikly původní rukopisy a ještě i v době kanonizace. Tyto rukopisy se ovšem nedochovaly a nejstarší úplné kodexy hebrejské bible jsou opisy až z 10. století. U křesťanských spisů máme mnoho mnohem starších fragmentů a různě kvalitních kopií evangelií, dopisů a dalších textů. Jejich diverzita je problematická i pro konzervativní biblisty, kteří většinou připouští, že kritika textu – tedy metoda, jak určit, který text by mohl být nejblíž originálu – může být užitečná. Úplně bez problémů není také proces kanonizace, který byl uzavřen až stovky let po prvním sepsání jednotlivých biblických knih. Neuvěřitelný není ovšem jenom proces inspirace, ale především obsah těch textů. Třeba to, že násilí způsobené lidmi i BOHEM je téměř všudypřítomné… 

Ale než se dostanu k obsahovým problémům, chtěl bych laskavého čtenáře ujistit, že si uvědomuji, že moje kritika může vyznívat arogantně – vždyť tady posuzuji „boží slovo“ a tím se stavím nad BOHA. Pokud vás to uráží, zkuste to prosím číst jako osobní vyznání člověka, který se dlouho snažil ty texty jako boží zjevení brát a už nemůže. A znovu hledá, jak je číst, protože jim nechce a nemůže upřít určitou inspirovanost.

ČÍST DÁL »

(Na obrázku je pravděpodobně nejstarší fragment NZ evangelia podle Jana.)