iii. Strach
Všichni jsme to zažili. Rodiče, vychovatelé, učitelé se nás snažili přimět k nějakému chování. A když to nešlo po dobrém, muselo to jít po zlém. Po přemlouvání přišly výhrůžky, výtky, důtky i fyzické tresty, abychom začali poslouchat. A když se z nás stali rodiče, co jsme dělali? Nebo jak to děláme? Jak bychom to chtěli dělat?
Posledně jsem se pozastavoval nad vznikem biblických textů. Moderní badatelé nezůstali u kritiky textu, která pomáhá přiblížit se k originálu navzdory chybám písařů či pozdějším úpravám. Zajímalo je, nakolik jsou události, které se v písmech popisují, skutečně historické. A čtenáři konzervativních studií a komentářů si nemohli nevšimnout, jak často musí jejich věřící pisatelé obhajovat historickou věrohodnost bible – navzdory svým historicko-kritickým kolegům. Ale o těchto problémech bylo napsáno dost.
Větší potíž mám s tím, jakého BOHA různí pisatelé představují. Protestantská biblická teologie chce stavět primárně na textech Písma a svůj obraz BOHA skládá z výpovědí jednotlivých autorů. A hned v prvních kapitolách Genesis se potkáváme se stvořitelem i ničitelem. Příběh o Noemově arše se na obrázcích vykládá dětem v nedělních školách: děti si malují koráb a dvojice zvířátek a duhu a zdůrazňuje se víra Noeho, který stavěl „na kopci loď“. Možná jim hodná maminka, která nedělku nebo nábožko vede, řekne, že potopa byla trestem to, že lidé byli zlí, ale nemyslím, že většina katechetů chce dětem vykreslit rozhněvaného BOHA, který se nerozpakuje zahubit všechna ostatní roztomilá zvířátka a všechny lidi na planetě kvůli jejich hříchům. Ale není záměrem biblického pisatele právě toto?
Spousta starozákonních textů pracuje se strachem, kterému se vznešeně říká „bázeň před Hospodinem“. BŮH je například několikrát nazván „strach Izákův“. Egyptské rány, které BŮH zasadil, bez rozlišení padají na všechny obyvatele a nakonec na faraonova syna, protože BOHEM zatvrzelý faraon nechtěl Mojžíše poslechnout. Zaslíbená země, do které osvobozený národ putuje, má jednu nevýhodu - už v ní bydlí jiné národy. A ty mají Izraelci vyhladit „jako klaté“, což bychom dneska nazvali genocidou. Násilí je také zakomponováno do Mojžíšova zákona, který byl možná humánnější než zákony jiných tehdejších národů – např. v požadavku spravedlivého soudu, v ochraně cizinců a snaze o přiměřený trest, ale tresty např. za cizoložství nebo práci o sabatu byly drakonické. A hlavně, je-li funkcí božího zákona zjevovat charakter zákonodárce, dostáváme obraz panovníka, který svému milovanému lidu vyhrožuje invazí a vyhnanstvím, pokud nebudou dodržovat jeho smlouvu. Ano, zaznívají i motivy lásky a milosrdenství, ale spravedlnost, kterou Mojžíšův zákon představuje, je založena na hrozbě trestu. Jako když si rodič neví rady se svým potomkem a začne vyhrožovat fyzickým trestem. Což se lidským rodičům občas stává – jenže pak stojí před volbou, zda k fyzickému trestu skutečně přistoupí, aby dodali svým výhrůžkám vážnost, nebo ta hrozba násilí zůstane ve verbální rovině.
Když jsem si vybíral hlavní obor studia v oblasti teologie, rozhodl jsem se pro Starý zákon či hebrejskou bibli ze dvou důvodů. Jednak mě inspiroval jeden skvělý biblista, jednak jsem viděl, že je to ta větší část Bible, které bych chtěl rozumět a do které se málokdo pustí. Hledal a nacházel jsem v těch starých textech zjevení Božího milosrdenství a věrnosti a snažil se číst Mojžíšův zákon jako dobrý dar Izraeli. Ale nelze nevidět, jak často hebrejská bible pracuje s tématem strachu a násilí. „Dnešním dnem začínám nahánět strach a bázeň z tebe národům pod celým nebem. Až o tobě uslyší zprávu, budou se před tebou třást a chvět úzkostí,“ říká Hospodin v Deuteronomiu. A pokračuje: „Tu mi Hospodin řekl: ‚Hleď, už ti vydávám Síchona a jeho zemi. Začni jeho zemi obsazovat.‘ … A Hospodin, náš Bůh, nám ho vydal. Porazili jsme ho i jeho syny a všechen jeho lid. V oné době jsme dobyli všechna jeho města, vyhubili jsme každé jeho město jako klaté, muže, ženy i děti; nenechali jsme nikoho vyváznout. Jen dobytek a kořist z měst, která jsme dobyli, jsme si ponechali jako lup.“ (Dt 2,31-35) Tyto události se měly stát ve druhé polovině druhého tisíciletí před Kristem a nedokážu posoudit, jestli tehdejší doba byla více či méně násilná než ta naše. Ale mohu přijmout doslovné čtení, že BŮH je původcem násilí, které vede k vyhlazení celých kmenů? Dlouho jsem se snažil nějak to obhájit a vysvětlit, ale už nemohu a nechci. (I když někteří kritičtí badatelé říkají, že žádný exodus z Egypta ani dobývání zaslíbené země či genocida se nestaly a texty, které máme před sebou, jsou vlastně národní mýty.)
Asi nemá smysl vyjmenovávat všechny pasáže hebrejské bible, které popisují násilí. Něco z toho mají na svědomí lidé - například spirála násilí v knize Soudců je šokující, ale lze ji připsat lidem. Ale potopa, egyptské pohromy či vyhlazování původních obyvatel Kenánu jsou prezentovány jako boží úradek. A význačný evangelikál se nerozpakuje říct:
„Bůh má právo vyvražďovat ženy a děti, kdykoliv se mu zlíbí. Bůh život dává i bere. Každý, kdo umírá, umírá proto, že taková je Boží vůle.
Bůh bere život každý den. Dnes vezme 50 000 životů. Život je v Boží ruce. Bůh rozhoduje, kdy naposledy vydechnete a jestli to bude na rakovinu nebo vás trefí kulka. Bůh vládne.
... A všechno, co dělá, je spravedlivé a správné a dobré.“
John Piper (vlastní překlad)
Možná vám to přijde jako extrém - ne všichni evangelikálové jsou neokalvinisté a mezi evangelíky jsem snad žádné nepotkal. Ale jak se s vyrovnat s představou všemohoucího BOHA, který nejenže násilí nezabraňuje, ale sám ho působí?
„Víra v krutého boha dělá krutého člověka,“ napsal Thomas Paine. A bázlivého a poslušného, dodal bych.
Teprve nedávno mi došlo, jak všudypřítomný motiv strachu je. Jeden text proroka Izajáše: „Toto praví Hospodin: „Laskavě pohlédnu na toho, kdo je utištěný a na duchu ubitý, kdo se třese před mým slovem.“ Předpokladem laskavého vztahu BOHA k člověku se zdá být strach. BŮH budí bázeň, o které se píše, že je počátkem moudrosti. A obávám se, že se tím nemyslí pouze posvátná úcta před BOHEM, který člověka přesahuje. Jestli nějaká jedna biblická událost definuje, co BŮH pro Izralelce udělal, pak je to vyvedení z Egypta – a té předcházelo a po ní následovalo násilí vyvolávající hrůzu.
Strach byl a je velmi mocná emoce a motivace, která nám umožňuje vyhnout se hrozbám a přežít, ale také se k hodí k manipulaci lidí. Bez strachu dnes není možné vyhrát volby nebo budovat impérium. A pracují s ním nejen biblická náboženství. Přirozeně se bojíme pohrom a jestli máme obraz božstva, které je aktivně působí či dopouští, jestli věříme ve Všemohoucího, kterému se nic nevymkne z rukou, pak je nasnadě, že se budeme takového BOHA bát.
Laskavým čtenářkám a čtenářům může znít troufale, že s tím mám problém. V jednom žalmu se říká: „Tak zní vzpurný výrok svévolníka: ‚Nemám v srdci místo pro strach z Boha.‘ A to do očí mu říká.“
Ale chtěl bych tuto kapitolu o násilí a strachu uzavřít dvěma motivy, které by se mohly také stát vodítkem pro čtení celé bible: Za prvé Ježíš říká, že násilí plodí násilí: „Všichni, kdo se chápou meče, mečem zajdou.“ (Mt 25,52). A druhým hermeneutickým klíčem mohou být slova z 1. Janovy: „Láska nezná strach; dokonalá láska strach zahání, vždyť strach působí muka, a kdo se bojí, nedošel dokonalosti v lásce.“
(Na rozhovor s Johnem Piperem i citát Thomase Paine jsem narazil ve 3. kapitole knihy Inspired od Rachel Held Evans.)
