xiii. Všemohoucího?
„Věřím v Boha, Otce Všemohoucího...“ zní prvních pět slov Apoštolského kréda.
Všemohoucího, který dopouští, že maminka malých dětí, křesťanka, umře na rakovinu. Že miliony dětí trpí hladem, nemocemi, násilím... Že jeden národ likviduje jiný...
Ani křesťanství s trpícím Kristem na kříži nemá odpověď na problém utrpení: Jak můžeme věřit v BOHA všemohoucího a současně laskavého a milujícího? A slyší nás? Tak proč něco neudělá? A jak se můžeme modlit, aby přestaly naše bolístky, když BŮH nezastavil holocaust?
Trochu teodicey
(Předem se omlouvám za všechna cizí slovíčka, ale líp to neumím.)
Problém zvaný teodicea není nic nového. Dá se shrnout do tří tvrzení: 1. Bůh je všemohoucí – mohl stvořit svět, tak může dělat zázraky, uzdravovat, křísit mrtvé... 2. Bůh je milující – je dobrý, záleží mu na lidech a chce pro ně to nejlepší, ne zlo. 3. Lidé trpí zlem, které je ve světě.
Jedno řešení je, že takový BŮH neexistuje. A dnes mám pochopení pro ty, kdo na tomto paradoxu s teismem skončili nebo ani nezačali.
Další možnost je relativizovat nebo omezit jedno z oněch tří tvrzení.
Zlo
Začněme zlem (3): Teoreticky nebo prakticky by se mohlo relativizovat nebo „odvysvětlit“ lidské utrpení. Proroci v hebrejské bibli nebo Jobovi přátelé viděli v utrpení trest za hříchy. To je jedna biblická odpověď. Jenže to neplatí univerzálně a čtenáři knihy Job od jejího vševědoucího pisatele vědí, že Job byl muž spravedlivý a zlo, které na něj dopadlo, byla vlastně zkouška, ke které dobrého BOHA přemluvil ďábel. V Genesis je také příběh o Josefovi, kterého jeho bratři prodali do otroctví – a BŮH to pak použil v rámci svého plánu na záchranu Izraelova kmene. V křesťanském kánonu se zlo vysvětluje také jako výsledek působení zlých mocností, které nakonec BŮH přemůže. Tento pohled novozákonních pisatelů na život jako souboj sil dobra s mocnostmi zla ovšem obsahuje další problém: Zlo vypadá skoro stejně silné jako Dobro, proti kterému se vzbouřilo (dualismus). Jenže ďábel a BŮH nejsou na stejné úrovni a jsme zase u otázky, proč to BŮH dopustil, když je svrchovaný a všemohoucí.
Variantou je taky otázku zla odmítnout – Job se nakonec dočkal boží odpovědi v duchu: „Kdo jsi, že se vůbec opovažuješ ptát?“ Svrchovaný BŮH přece nikomu nic nedluží a vždy se najdou kazatelé, kteří budou zdůrazňovat, že jenom to, že jsme naživu, je projev boží milosti a vlastně si všichni zasloužíme smrt v hořícím pekle, tak jaképak copak s nějakým utrpením tady a teď. A pokud neuvěříme v božský evakuační plán (nebo pokud jsme nebyli BOHEM vybráni k evakuaci), tak jsme stejně ztracení. Možná to formuluji příliš tvrdě – aby vyniklo, jak v tomhle zbožném postoji chybí soucit.
Nakonec musím jako pisatel hebrejské knihy Kazatel připustit, že zlo je nesmyslné. Nedokážu říct, že „všecko napomáhá k dobrému...“ A nechci bagatelizovat utrpení, které způsobuje. A už vůbec nedokážu omluvit utrpení, které se napáchalo ve jménu křesťanství.
Láska
Další tvrzení říká, že BŮH je milující, laskavý, milostivý, slitovný... O tomhle nechci pochybovat. Byl-li by Bůh zlovolný, bylo by lepší, aby neexistoval.
Všemohoucnost
Zbývá ještě možnost připustit, že BŮH není všemohoucí. Asi bych měl nejdřív definovat, co se slovy myslí slovy všemohoucí, svrchovaný, všemocný. A pomůžu si myšlenkami Thomase J. Oorda, který uvádí tří významy: (1) Bůh vykonává veškerou moc. (2) Bůh můžeš udělat absolutně cokoliv. (3) Bůh může ovládat ostatní nebo okolnosti.
Někteří teisté přitakají jednomu nebo dvěma významům, ale ne všem. Někteří odmítají myšlenku, že Bůh vykonává veškerou moc. Jiní říkají, že Bůh může cokoliv, ale ne vždy ovládá své stvoření. A je docela obvyklé, že věřící říkají, že Bůh je všemohoucí, ale dovolávají se tajemství, když dojde na nepříjemné otázky. Oord proti všemohoucnosti argumentuje dokonce biblickými texty. Tvrdí, že slovo všemohoucí se v křesťanských a hebrejských písmech neobjevuje – že vlastně vzniklo nešikovným překladem.
V hebrejské bibli se tak překládá slovo el šaddaj a respektovaný konzervativní slovník říká, že „význam tohoto jména zůstává nejasný“ (NIDOTTE, sv. 1, str. 401). „Nejčastěji se spojuje s horami (tedy ‚Bůh hor(y)‘)... Také se uvádí ‚Bůh prsou‘. Překlad ‚Bůh všemohoucí‘ je založen na Septuagintě; je to abstrakce původně konkrétního obrazu a může odrážet kvalifikovaný odhad (educated guess) na straně překladatelů Septuaginty.“
(Na vysvětlenou: Septuaginta – taky označovaná jako LXX - je řecký překlad hebrejské bible z 3. až 1. století př. n. l. a překládá el šaddaj jako pantokrator – vševládný. Stejné slovo se pak používá při překladu hebrejského el sabaot - což znamená bůh zástupů. Septuaginta byla po staletí biblí řecky mluvících křesťanů. A hebrejské slovíčko šad opravdu znamená prso.)
Krásná souvislost je v Jákobově požehbnání v Genesis 49.
...kéž ti Všemohoucí (el šaddaj) žehná shora hojným požehnáním nebes, hojným požehnáním tůně propastné, jež odpočívá dole, hojným požehnáním prsů (šadaim), požehnáním lůna.
Od BOHA prsou – nevím proč mi naskakuje socha Radegasta v Beskydech – ke Všemohoucímu je docela daleko. I to řecké pantokrator - vševládný - ještě není totéž, co latinské omnipotens, ze kterého máme všemohoucí v našich překladech. A pantokrator se vyskytuje v Novém zákoně pouze jedenáctkrát a omnipotens z něj udělal až sv. Jeroným, když překládal hebrejská a řecká Písma do latinského překladu zvaného Vulgáta.
 |
| Nejstarší známá ikona Krista Všedržitele z kláštera sv. Kateřiny na Sinai (6. stol.) |
Thomas Oord uvádí také filosofické výhrady. Např. i když většina věřících říká, že Bůh může udělat cokoliv, patří mu veškerá moc nebo dovede ovládat jiné, tato tvrzení jsou v rozporu s jinými výroky týchž věřících: nemůže stvořit tak velký kámen, který by neuzvedl, nemůže z matematické nebo geometrické chyby udělat pravdu, nemůže odporovat logice, nemůže popřít svou božskou podstatu nebo přestat existovat, nemůže změnit čas ani zrušit minulost, nemůže ovládat svobodné bytosti nebo náhodné události.
„Filosoficky, všemohoucnost umírá na tisíce výhrad.“
„Myšlenka, že Bůh je všemohoucí, vytváří další problémy. Tato myšlenka se neslučuje s chybami a nesrovnalostmi v Bibli. Nedává smysl, pokud chce Bůh zastavit pandemie a klimatické změny. Všemocný Bůh buď dosazuje politické tyrany, nebo jim umožňuje zůstat u moci. Představa pekla je slučitelná s všemocným Bohem, ale ne s Bohem dokonale milujícím. Všemocný a milující Bůh by chtěl hluboké náboženské zážitky pro všechny, kdo je hledají, zejména pokud by takové zážitky byly rozhodující pro spásu. Takový Bůh by pravděpodobně mohl odstranit všechny rozpory, které by mohly vzniknout mezi světovými náboženstvími. Myšlenka, že Bůh je všemohoucí, se příliš neslučuje s prastarou Zemí a dlouhou evoluční historií a neslučuje se ani s různými pohlavími a sexualitami.“
Na tomhle prozatím skončím. Než se dopracuji k „druhé víře“, musím pohřbít tu první. Prozradím, že citovaný Thomas Oord není ateista. A také ležím v knize Anatheism, kterou napsal Richard Kearney. Ale o tom bohdá někdy příště.
(Překládám si sám nebo mi pomáhá DeepL.)
