xix. Ještě anateismus
Laskavý čtenář doufám promine, že se ještě vrátím ke knize Anatheism, Returning to God after God, kterou napsal Richard Kearney. A že k cizím slovům, která neumím obejít, přidám ještě nejméně jedno další. A slibuji, že napříště budu psát o něčem lehčím - třeba o sexu nebo o ekologii (taky cizí slova).
Anateismus je návrat k posvátnu poté, co božství zmizelo v ateistickém okamžiku rozčarování. Protože k Bohu se můžeme navrátit až poté, co opustíme BOHA. Ale k jakému Bohu?
Filosof Kearney si tady půjčuje teologickou myšlenku kenoze, která se opírá o slůvko, které použil apoštol Pavel v dopise Filipanům v křesťanské bibli. Pavel pravděpodobně cituje starší hymnus, ve kterém se ozývá:
„Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži.“
„Sám sebe zmařil“ nebo „vzdal se sám sebe“ - tak různě se překládá řecké ekenosein, které doslova znamená „vyprázdnit se“. Patristická teologie zápasila s tím, jak je možné, aby Kristus byl současně bohem i člověkem. Někteří tvrdili, že Ježíš se jen zdál být člověkem, ale celou dobu byl 100% božský. Jiní popírali jeho božství, až nakonec chalcedonské vyznání víry (451 n.l.) vyznává Ježíše Krista „jak dokonalého v božství, tak dokonalého v lidství“. A k vysvětlení toho paradoxu se hodí kenotická christologie, která tvrdí, že aby mohl Ježíš skutečně prožít lidskou zkušenost, navzdory tomu, že byl již dříve božskou bytostí, musel se dobrovolně ponížit. Stále mohl konat zázraky, ale současně se potýkal s lidskými problémy, potřeboval spát a jíst, byl pokoušen ďáblem na poušti atd.
Kearney chápe Boží vtělení (inkarnaci) jako rozšíření kenosis - tedy „vyprázdnění všemohoucího BOHA, překonání metafyzických kategorií božství jako jsou prvotní Příčina nebo nejvyšší Jsoucno, uvědomění si, že Bůh je zaslíbení, povolání, touha milovat a být milován, která nemůže být aniž Bohu dovolíme být Bohem. ‚Ty, Bože, nemůžeš být Bohem, dokud pro tebe nevytvoříme příbytek v našich srdcích,‘ napsala Etty Hillesum v koncentračním táboře krátce před svou smrtí.“
Kearney si všímá, že Ježíš odmítá lákadla moci, prvenství a privilegií, trvá na tom, že bude pokřtěn Janem Křtitelem (místo toho, aby on křtil Jana), myje nohy svým apoštolům a nakonec podstoupí smrt. Vyprazdňuje sám sebe, vzdává se imperiální moci a svrchovanosti ve prospěch služby a pohostinnosti.
A toto postavení se na stranu bezmocných nekončí Ježíšovým triumfálním vzkříšením, jako kdyby potom měl být BŮH zase tím starým všemohoucím vládcem.
Za všechny, které Kearney cituje, se vrátím k židovské učitelce Etty Hillesum, která objevila božství v jeho radikální bezmocnosti uprostřed nevýslovných hrůz. Její Bůh byl Bohem bezmoci, ale dal jí sílu vzdorovat a pokračovat a odvahu žít tváří v tvář smrti: „Ty nám nemůžeš pomoci, ale my musíme pomoct tobě a bránit Tvůj příbytek uvnitř nás až do konce.“
Kearney píše, že „největší ne proti teismu v moderní době nebylo Nietscheho filosofické vyhlášení smrti BOHA v roce 1882, ale jeho skutečné zmizení v evropských koncentračních táborech ve 40. letech 20. století. Tam definitivně zemřel Bůh teodiceje. Ale zůstává Bůh trpící se svým lidem a „slabý“ Mesiáš, který chce být pozván jako posvátný cizinec.
Podobné myšlenky Kearney nalézá u německého evangelického teologa Dietricha Bonhoeffera, který také zemřel v koncentračním táboře a mluví o víře po náboženství:
„Bůh, který nás nechává žít ve světě, bez pracovní hypotézy Boha, je Bůh, před kterým neustále stojíme. Před Bohem a s Bohem žijeme bez Boha. Bůh je slabý a bezmocný ve světě a to je přesně to, jak je s námi a pomáhá nám. Mat. 8.17 jasně ukazuje, že Kristus nám pomáhá ne svou všemohoucností, nýbrž svou slabostí a utrpením.“
Je ještě mnoho inspirativních myšlenek v této a dalších knihách Richarda Kearneyho a přidám už jen krátké shrnutí:
„Anateismus není cíl, ale cesta. Je to třetí cesta, která předchází a přesahuje extrémy dogmatického teismus a militantního ateismu. Není to nějaké nové náboženství, ale pozornost k božství v cizinci, který stojí před námi uprostřed světa. Je to volání po novém naladění na přítomnost posvátna v těle a krvi. Je to amor mundi, láska k živému světu jako vtělení nekonečnosti v konečnosti, transcendence v imanenci, eschatologie v tomto okamžiku.“
Za sebe dodám jen to, že jsou mi tyhle myšlenky blízké. A ke cti Marku Orko Váchovi přiznám, že poprvé jsem se s myšlenkami Richarda Kearneyho potkal v jedné z jeho knih.
