xx. Heretik
Starší verze mne samotného by mě prohlásila za heretika, když si dovoluji pochybovat o slovech kréda nebo o inspirovanosti křesťanské bible. A starší verze církve by kacíře, který odmítá dogmata, považovala za ohrožení. Co by se dělo dál, by záleželo, ve kterém století bychom se nacházeli.
Prvotní křesťanství nebylo o nic víc jednotné, než judaismus, ze kterého vzešlo. Někteří pochybovali o vzkříšení: všichni znají nevěřícího Tomáše, který nakonec uvěřil, ale někteří badatelé se domnívají, že o vzkříšení snad pochybovali i někteří další apoštolové, což by vysvětlovalo, proč např. evangelium podle Marka vykresluje učedníky jako dost nechápavé a slyšíme v něm Ježíše, jak jim vytýká jejich malověrnost. Pak tady byli následovníci Ježíše, kteří se narodili jako Židé a byli přesvědčeni, že je potřeba dál dodržovat pravidla tóry (sám Ježíš zákon dodržoval navzdory sporům o výklad některých pravidel). Ale nakonec zvítězila vize bývalého farizeje (Saula-Pavla), který se stal apoštolem pohanů a pochopil, že na ně nemůže naložit břemeno dodržování Mojžíšova zákona. A kdybych byl náhodou z té druhé skupiny, prohlásil by o mě už apoštol Pavel „budiž proklet“ (anathema). Ale slovo heretik bylo ještě docela neutrální a znamenalo něco jako nekonformista.
V polovině druhého křesťanského století už to byla nadávka a na počátku čtvrtého století se hereze stala zločinem. Heretik nebyl nepřítelem pouze křesťanské církve, ale i křesťanského impéria. Když se totiž stal císařem Konstantin, rozhodl se, že sjednotí roztříštěnou říši a upevní svůj režim, a jako tisíce jiných politických vůdců uviděl v křesťanském náboženství užitečný nástroj. Na druhé straně vidělo proto-ortodoxní křesťanství v podpoře panovníka pozvednutí svého významu, nové konvertity, ochranu před pronásledováním a možná taky trochu toho bohatství pro své biskupy. A tak se církev stala „římsko-všeobecnou“. A z hnutí, jehož nekonformní zakladatel zemřel přibitý nahý na římském kříži aniž by hrozil svým nepřátelům, se stalo státní náboženství s biskupy v krásných rouchách poskytující říši oporu, požehnání i odpouštění jejích zločinů.
Heretik je podle slovníku někdo, kdo se rozhodl odlišovat, a v dějinách církve je tenká hranice mezi reformátorem a heretikem.
„Úspěšní reformátoři jsou uctívání jako hrdinové a světci, neúspěšné a odmítnuté reformátory jejich protireformátoři, kteří psali historii, připomínají jako heretiky. Když heretik pro jedny je hrdinným reformátorem pro druhé a když pravověrní páchají zločiny proti lidskosti ve jménu ortodoxie, stávají se pojmy hereze a ortodoxie stejně problematické a vypovídají o mocenských bojích stejně jako o teologii nebo morálce .“
(Brian McLaren, Do I Stay Christian)
Císař Konstantin proti křesťanským heretikům zavedl státní násilí, když nařídil, aby všechny spisy kněze Aria byly spáleny a všichni, kdo ukrývaly Ariovy spisy byli zabiti. Arius sám byl pouze poslán do exilu. Od té doby církev reagovala na nekonformisty soudními procesy, cenzurou, vězněním nebo exilem, ale nezabíjela je. Ale koncem dvanáctého století se Evropou prohnala vlna nekonformních hnutí a papežové a biskupové začali být agresivnější než dřív.
Ve Francii a Itálii církev pronásledovala a zabíjela členy albigenských (katarů), valdenských a dalších reformních hnutí. V roce 1252 papež ironicky pojmenovaný Inocenc IV vydal dokument autorizující mučení věroučných nekonformistů, čímž začala vlna honů na kacíře. I Tomáš Akvinský, největší křesťanský učitel středověku, obhajoval tyto činy v roce 1271 takto:
„Pokud jde o heretiky, zaslouží si nejen odloučení od církve exkomunikací, ale také od světa smrtí.“
Historici se domnívají, že to znamenalo desítky tisíc pronásledovaných, tisíce mučených a tisíce popravených. K těmto výsledkům inkvizice můžeme připočítat i ženy, které byly obviněny z čarodějnictví. Po roce 1560, kdy začalo jejich masové pronásledování, se mluví o osmdesáti tisících ženách, které byly souzeny a čtyřiceti tisících popravených. A aby to nevypadalo, že krev mají na rukou jen pravověrní katolíci, 90 procent čarodějnických soudů se odehrálo v protestantských zemích.
Pozdější vydání manuálu pro inkvizici z roku 1578 uvádí, jaký je účel násilí: „Trest nemá být na prvním místě prostředkem nápravy a dobra pro trestaného, nýbrž jde o veřejné dobro, aby ostatním naháněl hrůzu a odradil je od zla, které by mohli páchat“ Násilí a hrozba násilím, které má „nahánět hrůzu“ jsou zbraně teroristů. A hrůza mučidel byla určena pro pokřtěné křesťany, jejichž zločinem byly pochybnosti o věcech, o kterých dnešní křesťané běžně pochybují, nebo víra v něco, čemu dnešní křesťané běžně věří. Vliv náboženské inkvizice začal slábnout až v 18. století, i když ještě Voltaire musel pro své názory utíkat z Francie a jeho knihy byly zakazovány a páleny.
Možná vám to přijde jako vzdálená minulost, ale přesto: Ježíš nikoho nemučil, nezabil ani nikomu nezničil život – ale o náboženství, které ho prý následuje, se to bohužel říct nedá. Naopak, po většinu své historie bylo poměrně netolerantní. Věřím, že laskaví čtenáři tolerantní jsou a že odpouští pisateli jeho otázky a pochybnosti. Ale také vím, že někteří mí přátelé se bojí číst dál. Bojí se o svou víru. Cítí se ohroženi. Mám přestat psát? Mohou slova tak lehce vzít něčí víru? Jsem pro ně kacířem?
