xviii. Anatheism
Ateismus se člověku přihodí, když čte Bibli. Křesťanství, když mu ji čte někdo jiný.
Bertrand Russel
„Sundejte svou křesťanskou hlavu, pořádně jí zatřeste a zase ji nasaďte zpátky,“
Richard Rohr
O sundávání křesťanské hlavy a následném třesení ateistickou kritikou už tady byla řeč. Ale co když ji nasadím zpátky? Bude to znovu jako dřív? Nebo bude všechno jinak?
Anateismus, jak jej definuje Richard Kearney, je doslova znovu-teismus. Kearney je irský filosof, který studoval v Montrealu a v Paříži (u Paula Ricoeura) a nyní působí v Bostonu. Zabývá se narativní imaginací, hermeneutikou náboženství a fenomenologií. Hermeneutika je nauka o tom, jak vykládat a překládat – v našem případě náboženské texty. Zkusím teď shrnout jeho myšlenky z knihy Anatheism: Returning to God After God, které mě oslovují.
Začneme hermeneutikou, kterou se zabývá i v jiných knihách: Když křesťanství tvrdí, že na počátku bylo Slovo, znamená to, že už od počátku tady byla i hermeneutika, protože to Slovo je potřeba vyložit. Jenže hermeneutika začíná naší vlastní situací, perspektivou, předpoklady. Nemáme žádný pohled z boží perspektivy, protože nejsme bohové. A tak je hermeneutika lekcí pokory (protože každý mluvíme ze své vlastní omezené situace) a taky imaginace (protože doplňujeme mezery mezi dostupnými a skrytými významy). Hermeneutika (a Kearney) také připomíná, že nejsvatější knihy jsou díly interpretace – pro autory i čtenáře: Mojžíš rozbil napsané desky, Ježíš nenapsal jediné slovo, Mohamed po mnoha váháních promluvil, ale psaní nechal na jiných...
A protože v Bibli slyšíme různé hlasy, musíme se naučit mezi nimi rozlišovat. Například v příběhu o obětování Izáka Abraham nejprve uposlechl hlas, který ho přivedl málem k tomu, že obřadně zavraždil svého syna. Tradiční výklad zní, že to byla zkouška víry, ve které Abraham obstál, protože byl ochoten vzdát se své budoucnosti – svého jediného potomka. Naštěstí k lidské oběti nedošlo, protože Abraham uslyšel ještě jiný hlas, který ho včas zastavil. Ale jaký BŮH může něco takového chtít a jaký otec tohle bez váhání udělá? Není to jeden z těch příběhů, na kterých se ukazuje surovost náboženství? Ale co kdybychom to četli jako hermeneutickou zkoušku – v Bibli i mezi vlastníma ušima slyšíme různé hlasy, ale musíme se mezi nimi naučit rozlišovat – které vedou k životu a které ke smrti, které ke strachu a které k lásce... Rozlišování duchů tomu říkají jezuité.
Anateismus připouští, že mluvit o BOHU po hrůzách u Verdunu, po traumatech holocaustu, Hirošimy a gulagů je urážkou, pokud nemluvíme novým způsobem. Je-li to návrat k BOHU po BOHU, znamená to, že BŮH musí zemřít, aby se BŮH mohl narodit znovu. Jak se to může stát je věcí interpretace a otevírá se nám prostor pro zpochybňování BOHA, kde může dojít k dialogu mezi teisty a ateisty, a k revizi starých interpretací a vytváření nových.
A uprostřed této cesty je moment nevědění, který není jenom výsadou elitních intelektuálů, kteří vědí, co je epistemologie. Tenhle moment zná každý, kdo prožil okamžiky hluboké dezorientace, pochybností či strachu, kdy si najednou nejsme jisti tím, kdo jsme a kam jdeme. O tomhle momentu mluvili mudrci a světci – třeba Mistr Eckhart šel tak daleko, že žádal „Boha, aby ho zbavil Boha“. Ale Kearney se nezajímá jenom o filosofy a mystiky, ale hledá anateistické okamžiky i v umění a literatuře. Okamžiky, kdy se náboženské pravdy zavřou do závorek, aby se člověk osvobodil k možnosti nevíry nebo druhé víry (znovu víry, víry po víře). Ta předpona ana vyjadřuje právě to znovu, opět, vzhůru...
A jestli ateismus kritizuje náboženství jako antropomorfická – složená z lidských obrazů, jmen, příběhů a symbolů – pak anateismus přijímá, že náboženství jsou díla imaginace, i kdyby to, co dosvědčují, bylo transcendentní a pravdivé. Proto se musíme vyhnout pokušení fetišismu a modlářství - ke kterému vede to, když božské bereme doslova. Naopak obraznost může zachránit Boha před doslovností, protože „víra není jen uměním nemožného, nýbrž uměním nekonečné hermeneutiky.“
Jedním z hlavních motivů knihy jsou setkání s božským cizincem, o kterých svědčí všechna abrahámovská náboženství. Začíná u Abrahama, ke kterému přijdou tři cizinci: Co jsou zač? Proč přišli? Chtějí ho zabít? Ale Abraham nesáhne po zbrani, ale přivítá je a pozve k jídlu. A teprve pak se dozví, že oni se za rok vrátí a že tou dobou už bude mít Sára dítě. Sáře to přijde k smíchu, ale Cizinec opakuje zaslíbení: „Je to snad pro Hospodina nějaký div? V jistém čase, po obvyklé době, se k tobě vrátím a Sára bude mít syna.“ (Genesis 18,14) Božství tady přichází v přestrojení za tři cizince a Abrahamova pohostinnost umožňuje další zjevení, které přináší život a ne smrt. Taky Jákob, když se s ním jednou v noci utkal anonymní „kdosi“, nakonec poznává, že v tom smrtelném nepříteli se zjevuje tvář boží. Motiv cizince prostupuje celou hebrejskou biblí – vždyť Izraelci sami byli cizinci v Egyptě a celkem 36-krát se v ní přikazuje milovat cizince a jen dvakrát svého bližního. Pravda, rukou Izraelců mnoho cizinců zahyne, protože náboženství má svou odvrácenou tvář a tentýž Abraham ji ukázal, když nemilosrdně vyhnal do pouště egyptskou služku své ženy a s ní jejich syna Izmaele. Zakladatelská postava biblických náboženství je schopná pohostinnosti i krutého nepřátelství.
 |
| Marc Chagall, Abraham a tři andělé |
Motiv setkání s cizincem a jeho přijetí se ozývá i ve zvěstování Marii, která po setkání s andělem promýšlí (dialogozomai), co to znamená, a také v příbězích o Ježíši, který své učedníky opakovaně děsil, například při proměnění na hoře Tábor nebo když se jim zjevil, jak jde po hladině rozbouřeného jezera. A v mnoha situacích ho ani nepoznávali, například po jeho vzkříšení cestou do Emaus. V něm se též projevuje paradox božského cizince – je zároveň hostitelem i hostem. Motiv božského cizince nachází Kearney i v Islámu: „Islám začal jako cizinec a stane se cizincem. Proto jsou požehnáni ti, kdo jsou cizinci.“
Ale přijmout hosta je sázka (wager), která se neobejde bez imaginace, protože bez imaginace není empatie mezi naším já a tím druhým: „Jsme schopni zabíjet cizince jen tehdy, když si nedokážeme představit, jaké to je být jimi.“ A Kearney přidává, že je zapotřebí také humor, protože setkání s božským cizincem mohou být božsky komická nebo přinejmenším paradoxní. A ještě je v té sázce potřeba okamžiku rozhodnutí („zde jsem“) a rozlišování a pohostinnosti, ale to jsme teprve ve druhé kapitole knihy, kterou by měl pro laskavé čtenáře někdo přeložit do češtiny.
Klíčovým motivem je pohyb od vládce ke služebníkovi: Kearney navrhuje, že je zapotřebí opustit starého BOHA svrchovanosti a teodicey.
„Panovník Bůh musí zemřít, aby se mohl narodit Bůh mezikonfesijní pohostinnosti. A protože náboženské dogma často sloužilo jako nástroj infantilního strachu a závislosti, ten mezináboženský Bůh by se dal popsat jako Bůh postdogmatický. Protože anateismus uznává přísnou ateistickou kritiku teistických perverzí náboženství.“
A protože už jsem napsal tisíc slov, což mi kdysi vystačilo na jedno nedělní kázání, udělám tady pauzu a o božím vtělení a „vyprázdnění“ (kenosis) budu pokračovat příště.
