xxvii. Boží smích

Nejdřív jsme probírali americkou politiku a co s ní má společného náboženství, k čemuž jeden spolucestující prohlásil: „Díky bohu, že jsem ateista.“ Pak jsme probrali všechno možné. A protože cesta ze slovinského Bledu na Moravu trvá sedm hodin, napadlo někoho ještě v Rakousku pustit Cimrmany. Jeli jsme v tom autě čtyři, všichni přes čtyřicet, a dobře jsme se bavili – a předháněli se, kdo dopoví nějakou repliku z představení Dlouhý, Široký a Krátkozraký. Nějak nás to spojilo a vlastně mě to přivedlo k následující úvaze o smíchu a humoru a jestli je na nich něco duchovního. A začnu pokusem o vtip:

Znáte ten, jak přijde Ježíš do hospody? Najednou celá hospoda ztichne. A všichni začnou zpytovat svědomí, jen tu a tam nějaký posedly alkoholik zavolá: „Co je ti do náš, Ježíši?“ A on nařídí, aby z něho ten démon alkoholu vyšel. A ještě před zavírací hodinou vypadá celá společnost jako schůzka anonymních alkoholiků. A jeden druhému vážně vyprávějí, jaké to bylo než Ježíš přišel, jak mizerné a hříšné byly jejich životy. Ale než zaplatí útratu, bude jejich život jiný...

Nebo je legračnější ten z galilejské svatby – kde jak známo proměnil Ježíš vodu ve víno – a nad ránem kterýsi opilec volá: „Vodu, vodu...“ Načež Ježíš vstane a ten chudák zvolá: „Ne, ty už ne!“

Má BŮH smysl pro humor? Umí si dělat legraci z lidí i ze sebe? A může být jeho humor laskavý jako humor Svěrákův, Suchého, Horníčkův nebo Werichův? A když se říká, že všechna pravda je boží, je boží i legrace? 

Mohlo by se zdát, že BŮH je krutý, když se k sobě jeho tvorové chovají krutě. A ironický, soudě podle ironií osudu. A jeho kněží byli od krve a proroci krutopřísní. Ale v Bibli není jenom výsměch, ale i úsměv. V Áronském požehnání slyšíme: „Ať Hospodin rozjasní svou tvář a je ti milostiv“ – a jasná tvář se nemračí. A je úsměvné, když Bileámova oslice promluví, a Hospodinovi proroci mají smysl pro satiru. 

A pak přišel „syn člověka“ Ježíš. Jeho životopisci zapsali některé ironické výroky – „cedíte komára, ale velblouda spolknete,“ „velbloud projde uchem jehly“ – ale taky to, že se o něm říkalo: „Aj, člověk žráč a pijan vína, přítel publikánů a hříšníků.“ Tedy těch, kteří na rozdíl od spravedlivých nedokážou své hříchy dobře maskovat.

O skandálním Hospodinovi v hospodě asi slyšelo celé Česko - a ono to spíš byla restaurace a hosté se chovali velmi slušně. Ale dokážete si představit, jaké to bylo, když přišel Ježíš do opravdové hospody? Byl krutopřísný jako prorok? Učil a kázal i v hospodě? Vysluhoval tam mši po rovnou římském způsobu? Nebo se bavil a smál a byl laskavý a vtipný? Tohle jeho životopisci nepíší. Ani kousek úsměvu nezaznamenali. A přece ve starozákonním žalmu čteme: „Dáváš víno pro radost lidskému srdci, až se tvář leskne víc než olej.“

Představuji si Ježíše, který se smál. Který nepřišel jako host na svatbu, aby se tam mračil nebo učil. Ale jako host, kterému záleželo na těch bezejmenných svatebčanech, bavil se s nimi a když jim došlo víno, tak prý ještě něco obstaral. 

„Můj bůh je hodnější,“ říkal můj nepraktikující táta, když odcházel z bohoslužeb, na které jsem ho pozval. Protože toužíme po přijetí, toužíme, aby nás někdo měl rád... tak proto si projektujeme BOHA, který se nad námi usmívá? Možná. Ale určitě jsme (i jemu) pro legraci, zvlášť, když sebe či své náboženství bereme moc vážně.

Bergson v eseji Smích říká: „Tuhost je komická a smích je trestem za ni.“ A má na mysli tuhosti charakteru, ducha i těla. A ztuhlé a tedy legrační je i většina náboženství, a proto se směju nekorektním vtipům Ricka Gervaise nebo Emily Catalano (to si musíte pustit).


Nejtěžší na křesťanství bylo, že jste lepší, než všichni ostatní. Protože jaksi musíte věřit, že máte všechny odpovědi a že všichni ostatní se mýlí. A ani o tom nemůžete pochybovat, protože pochybovat o Bohu je hřích číslo jedna. Vy neznáte své hříchy? Tak já vám to vysvětlím: Nejníž je vražda, pak předmanželský sex, předmanželský gay sex, manželský gay sex, a pak, úplně nejvýš je kritické myšlení.


Věřím, že laskavý humor je boží - i kdyby BŮH byl jenom myšlenka. A že doslova nadlehčuje tíhu světa nebo iritujících drobností, které nám berou radost. Protože je nejen trestem za ztuhlost, ale i požehnáním. Ovšem má-li být smích boží, musí v něm být soucit. Bergson říká, že smích není příliš laskavý. „Spíše oplácí zlo zlem.“ Ani „...nemůže být absolutně spravedlivý.“ A když prý soucítíme, nesmějeme se. Nevím. Ale není-li BŮH bez soucitu, může i ve smíchu být laskavost. A Hospodin může do hospody a nemusí se u toho tvářit smrtelně vážně.


Princ Jasoň bez brnění na Václaváku (2020)




Populární příspěvky z tohoto blogu

i. Konstrukce víry

xiv. Blahoslavení pochybující

ii. Od bible k bibli