xxiii. Proč chodím(e) po horách
Nějaký příběh by to chtělo. A něco u čeho se nebudu zase prát s náboženstvím. Třeba proč chodím po horách? Proč jsem ochoten vstávat v zimě ve 4 ráno, abych před prací stihl vyšlapat na Lysou horu nebo Pustevny na na lyžích s tuleními pásy. Proč si sbalím batoh a jdu 5 dnů přes hory a doly? A odpověď asi nebude, že bych se jinak nudil a neměl co dělat.
Když tu otázku položím v množném čísle - proč chodíme - asi najdeme dost důvodů: chceme si popovídat s přáteli a celodenní výlet je k tomu vhodný, nechceme sedět doma s rodinou, tak ji vytáhneme na kopec a aspoň máme nějaký cíl (nejlépe je-li na kopci občerstvovna). Chceme udělat něco pro své zdraví, tak vyrazíme na čerstvý vzduch a hýbeme se. A naštěstí bydlíme v krajině, kde o kopce není nouze.
Ale pak jsou chvíle, kdy jsme sami, chceme být sami... a vybereme si kopec, na který půjdeme sami. Pak už nejdu kvůli lidí a přece mě tam něco táhne – chci si „vyčistit hlavu“, k čemuž se funění směrem nahoru náramně hodí. Ale je v tom i euforie, která se dostaví, když dojdu na vrchol. Najednou mám výhled i nadhled. A věci za mnou a pode mnou vypadají menší.
Kromě hormonů štěstí za tím může být i adrenalin: Ne že bych ho vyhledával, ale občas se člověk dostane do situací, kdy má strach. Třeba když si v „Sedle suchého chleba“ (Trockenbrotscharte) udělám selfíčko a vzápětí se z protějšího kopce ozve hrom, protože už je odpoledne a je čas na bouřku. A dolů k chatě zbývá kilometr docela otevřeným terénem.
Nebo když na Chlebu je taková mlha, že není vidět od jedné tyče k druhé. Mám jít ještě dál? Odstoupit od pevného bodu, kterým je kus klacku nahrazujícího turistickou značku, a vyrazit směrem, kde tuším další klacek – a hle, on tam je a já jdu a raduju se, i když vím, že žádné výhledy nebudou. A do toho fouká a namrzají mi brýle a když nakonec sundávám pásy z lyží, tak mi je to málem odfoukne is těmi lyžemi. Znám to tam, vím, že k lanovce nebo do chaty je to kousek. A přesto je ve mě malá dušička.
Endorfiny, dopamin, adrenalin, serotonin... ale taky jakýsi existenciální moment. Uvědomění si své maličkosti a křehkosti bytí, někdy pocit vítězství a uspokojení. Je v tom i odvaha být a jít. Překonat a přesáhnout sám sebe. A odtud už je jenom kousek k transcendenci. V překonání sebe sama poznávám něco, co mě přesahuje. Či někoho. Na mnoha vrcholech dobrodinci vztyčili kříže, asi aby to bylo jasnější. A lidé se jich dotýkají, jako kdyby v tom byla modlitba vděčnosti.
Je v tom jakési anonymní náboženství, které nepotřebuje kostel ani ten kříž. A snad v tomhle rituálu, kde se dotýkáme přírody i svých hranic, je setkání s božstvím, pro které by do kostela nešli a nenašli ho tam. A pro některé je to opravdu rituál – vždyť někteří na tu beskydskou plešatou horu šlapou pravidelně. A možná nám ta hora přijde pořád stejná, ale třeba jsem to já, kdo se mezitím změnil a kdo prožije něco jiného.
Taky je v tom klid a ticho. Slyším sice vlastní dech a když zastavím, tak i tep. Slyším vítr, slyším kroky, slyším věci, které lze slyšet v tichu... A nebo neslyším, protože ztrácím pojem o čase, okolí i sobě a jsem v takzvaném „flow“. Soustředím se na tu jednu věc – jít dál a možná už ani nepotřebuju důvod jako dojít na vrchol...
Jestli je tohle druh spirituality nevím – snad apofatická zbožnost, která odmítá slova. Tomáš Halík někdy píše o „něcismu“ a měl jsem ten pojem za negativní. „Něco nad námi musí být,“ se tím myslí. Ale možná je „něcismus“ opravdovější, protože se neodvažuje či stydí vyslovit nevyslovitelné, protože má dost náboženských slov, a přece vede srdce vzhůru. A třeba je někde mezi ateismem a anateismem, o kterém jsem tady psal.
Ještě se chtě nechtě vrátím k bibli: Kolik je tam příběhů, ve kterých se božství zjevuje na horách: Na hoře chtěl Abraham zabít svého syna, než ho anděl zastavil, a dal tomu místu jméno „Hospodin vidí“. Na hoře mluvil Hospodin k Mojžíšovi. Na hoře postavili Izraelci chrám. Na hoře se před Elijášem „ubíral Hospodin“ ve vichru, zemětřesení i ohni, aby nakonec slyšel „hlas tichý, jemný.“ Na hoře Ježíš formuloval etiku božího království, na jiné hoře se prý před zraky učedníků proměnil a na kopci jménem Golgota potkal svou smrt. Tak trochu horské náboženství, nemyslíte? (Ten Elijášův příběh se mi honil hlavou při mém loňském letním putování.)
Ale nakonec možná není důležité, že jdu po horách, ale že jdu skrze sebe. Každým krokem překračuju vnitřní hluk a stres a myšlenky, kterém mi v noci nedají spát. Až zůstane jenom dech, sníh, směr. A když vystoupám nad les nebo nad inverzní oblačnost, ve které se ostravsko občas dusí, jsem konečně chvilku nad tím vším – nad smetím, které si v sobě nosím, nad ovzduším, které mě otravuje, nad sebou samým. A chvíli je čisto. A jsem vděčný...
