iv. Dědictví
Dříve nebo později potká každého: Smrt. Ale většinou si nejdřív přijde pro někoho blízkého a z vás se stanou dědici. Pohřbem to nekončí: je třeba odhlásit, co se dá, vyřídit, co je třeba vyřídit, a mezitím vás předvolají k notáři. A poučí vás, že se dědictví můžete zřeknout. Ale to asi většina lidí neudělá a i když nezdědí velké statky, pozůstává spousta věcí. Kytky, fotky, obrázky, knížky, cédéčka, hrnečky, skleničky, ozdoby, nádoby, nábytek, oblečení – a hlavně vzpomínky.
Většinu těch věcí nepotřebujete, ale mnohé je vám líto vyhodit. Protože patřily člověku, kterého jste měli rádi, a tohle vám po něm zbylo. Spoustu těch věcí si pamatujete, protože kdysi tvořily kulisy vašeho života: hrnečky s modrými cibulkami, skleničky se zlatým lemováním, litinová žehlička, mosazný moždíř, zlatý přívěsek. Nic z toho se vám nehodí, ale je těžké rozloučit se...
Bible je taky dědictví, kterého se nechci zřeknout. Je to knihovna, která se předává z generace na generaci přes několik tisíciletí. Jsou v ní vzpomínky lidí, kteří se potkali s BOHEM, jsou v ní slova, která od něj zaslechli, řády pro život komunity i rady do života, slova, která říkali lidé BOHU, úvahy o něm a hlavně příběh SLOVA, které se zhmotnilo v osobě Ježíše. Ježíše, jehož příběh nás oslovil. Ježíše, který nás uchvátil tak, že kvůli němu jsme se stali křesťany. Většina lidí, kterým se to stalo v dospělosti, asi začala evangelii, a pak teprve začali objevovat další biblické knihy. (Je tady někdo, kdo tu knihu začal číst od začátku a dopracoval se k víře?)
Není jeden správný způsob, jak tuhle sbírku knih číst. V různých dobách ji lidé četli a reagovali na ni různě. Rabíni říkají, že Tóra má sedmdesát tváří. A taky jsou v ní věci, které nám dnes nic neřeknou. Jsou jako kousek porcelánu, na který měla máma konkrétní vzpomínku a opatrovala ho ve vitrínce. Ale já nevím, jaká vzpomínka to je. Vidím jenom hrneček, který není podle mého vkusu a který je mi líto vyhodit. A pak je taky spoustu věcí, kterých mi není líto. A s Biblí to teď mám podobně. Chtěl bych se dobrat toho, jak si jí znovu vážit a současně si netahat do života harampádí představ, které nejsou slučitelné s láskou a přijetím, jak je žil a ukazoval Ježíš.
Mezitím na mě z psacího stolu koukají dvě modrobílé pruhované dřevěné kočky po mámě. Tento měsíc by měla osmdesát. Chyběly tři čtvrti roku. Chybí nám.
