v. Vděčnost
Je neděle a já bych měl být v kostele. Místo toho jdu do lesa, kterým prosvítá nízké podzimní slunce. A znovu si uvědomuji, proč nemohu být ateistou. Neměl bych komu být vděčný za tyhle okamžiky. Za tenhle chrám, kde se bohoslužba koná dřív, než vstoupím. Outdoorový chrám, kde BŮH byl přítomen o miliardy let dřív, než se ho lidé snažili dostat indoor.
Mám rozepsaný text o další tíživé konstrukci, ale teď se mi do toho nechce. Zkouším být vděčný nejen za všechny dobré věci – život, rodinu, zdraví, přátele... – ale i za všechno trápení, skrze které jsem se někam posunul nebo něco naučil.
Možná vděčnost nepotřebuje adresáta, ale navzdory všem svým pochybnostem směřuji svá slova k TY, které není daleko. Možná to není modlitba, ale meditace a když dojdu domů, najednou mi to píše samo.
Ale místo vlastních slov sem vložím inspirativní kousek františkána Richarda Rohra:
Cokoliv vás pozitivním způsobem přiměje vystoupit ze sebe, na vás v onom okamžiku – prakticky vzato – působí jako Bůh... Bůh potřebuje něco, čím by nás vyvedl ven z našeho já a povznesl nás nad ně, a tak využívá zejména tři věci: dobrotu, pravdu a krásu. Všechny tři jsou schopny vtáhnout nás do prožitku spojení.
Univerzální Kristus, str. 59
