vi. Láska, ALE...
Z předchozích kapitol byste mohli nabýt dojmu, že mám problémy hlavně s hebrejskou biblí alias Starým zákonem. Potopa, egyptské rány (kam patří i smrt všech prvorozených mužských potomků), násilné dobývání zaslíbené země... A Ježíš, jak je vykreslen v Novém zákoně, jako by byl ztělesněním jiného BOHA – milujícího, trpělivého, přijímajícího...
Ale. Několik ALE. To první se týká zásadní inovace v podobě posmrtného života. Ve většině hebrejských spisů to není téma. Mrtví jsou mrtví. Tu a tam se objeví záblesk naděje, ale to je tak všechno. Až později, zjevně v důsledku setkání s perským zoroastrianismem v poexilním období (po roce 538 př. Kr.), se v judaismu vynořuje myšlenka nebe a pekla, tedy moralizovaného posmrtného života: ty dobré čekají nebeské odměny, lidi zlé pekelné tresty.
A za života Ježíše už jsou tyto představy součástí hlavního náboženského proudu, i když ještě existovaly v judaismu skupiny, které myšlenku vzkříšení odmítají. I křesťanský Nový zákon s těmito představami pracuje: ti, kdo jsou ospravedlněni Kristem (ne proto, že žili dobře a spravedlivě, ale proto, že uvěřili) se dočkají vzkříšení k věčnému životu. A ty, kteří hřešili (a hřešili všichni) a nepřijali Ježíše, čeká taky vzkříšení a po něm trest v podobě věčného trápení v pekle. Samozřejmě, má nás to motivovat k víře a dává to naději, že i když náš vezdejší život není zrovna takový, jak bychom si představovali, jednou to bude jiné, krásné, nebeské. Jenže na druhé straně je tady zase motiv strachu: když budeš hřešit (a neuvěříš), skončíš navěky v pekle. Nebudeš jenom mrtvý, který nic necítí, ale budeš trpět. Budeš si přát být mrtvý. Mnoho křesťanů s touto vizí bojuje (třeba proto, že měli úžasnou byť nevěřící babičku nebo dědečka) a snaží se všelijak redefinovat metaforu pekla, ale nic to nemění na skutečnosti, že o něm slyšíme i v přímých řečech, které vkládají do úst Ježíšovi novozákonní evangelisté. (Gehenna je v evangeliích je jedenáctkrát a je to propast, kterou není lehké obejít. Bible nezmiňuje instituci očistce, ze kterého alespoň vede cesta ven.)
Druhé ALE je zásadnější. Už jsem citoval zásadní verš z 1. listu Janova: „Bůh je láska.“ (4,8). To zní krásně (a mnohoznačně), dokud nečteme dál: „V tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh poslal na svět svého jediného Syna, abychom skrze něho měli život. V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy.“ Tento text jako mnohé jiné ve spisech Nového zákona se snaží vypořádat s otázkou, proč vlastně Ježíš zemřel. Byla to justiční vražda, příklad sebeobětování, nebo se stalo na kříži něco víc? Když čteme, že je to oběť smíření, odkazuje nás autor ke starozákonním smírčím obětem. BŮH se totiž představuje jako svatý a do jeho přítomnosti nemůže nic nečistého, leda by to bylo očištěno obětní krví. Obětní zvíře musí zemřít místo hříšníka, čímž se dotyčný očistí a odvrátí se boží hněv. Za představou rozhněvaných božstev je zkušenost lidí s pohromami a utrpením, které najednou mají původce i příčinu: jejich BŮH se na ně hněvá pro jejich nepravosti nebo pro to, že na něj zapomněli. Novozákonní pisatelé na tuto koncepci navazují a poukazují, že obětování zvířete stejně nestačí – že je potřeba větší oběti. A protože BŮH tak miluje hříšný svět lidí, který není s to se sám napravit a zaplatit za své hříchy (za hřích se platí smrtí), musí Bůh Otec poslat svého Syna. Ten je zástupně potrestán místo nich – bere na sebe jejich trest smrti, aby oni mohli být smířeni.
Tak i v křesťanských Písmech dál žije obraz trestajícího BOHA, jehož hněv je nutné usmířit, aby nás nezahubil. A tentokrát se to neděje smrtí nějakého obětního zvířete, ale obětí Ježíše z Nazaretu. Takhle to čte velká část protestantů a nechci jim upřít, že to čtení vychází z poctivé exegeze, která se snaží brát vážně hebrejská i křesťanská Písma. Jiné tradice možná více zdůrazňují jednotu svaté Trojice v tom, že v Ježíši se vlastně obětovává sám Bůh a oběť smíření se stává bohatou metaforou. Pokud jde o mě, dlouho jsem se snažil obraz BOHA přísného a hněvajícího se a trestajícího snažil smířit s obrazem BOHA, který je s námi, který je blízko, který nás miluje. Ale...
(A hněvá se teď na mě za to, že jsem se zeptal?)
Poznámka: Abych evangelikálním přátelům nekřivdil, znovu jsem otevřel knihy Poznání Boha (J. I. Packer) a The Atonement (Leon Morris). Packer připomíná zákaz zhotovování model a vztahuje ho na teologii - máme-li nebiblický obraz boha, i to je podle něj modloslužba. A celou kapitolu věnuje Bohu-Soudci, další Božímu hněvu, další jeho dobrotě a přísnosti a ještě jednu Bohu žárlivému. Morris na téma Božího hněvu píše: „Je to Boží láska, která ho přivádí k tomu, že ostře odmítá náš hřích. Kdyby nás miloval méně, bylo by mu to jedno.“ Morris má také kapitolu na téma propitiation (což se v citovaném 1. Janově česky překládá jako „oběť smíření“) a důkladně se věnuje tématu Božího hněvu (o němž se mluví ve Starém zákoně 580 krát). Říká, že Boží hněv je intenzivně osobní, zdůrazňuje Boží svrchovanost a jeho nesmiřitelný odpor ke zlu. Boží hněv je podle něj stálá Boží dispozice ve vztahu ke zlu či hříchu. A Kristovo dílo na kříži je to, co jej odvrací.)
