vii. Tři knihy
Předchozí příspěvky by se daly shrnout slovy „ztratil víru v bibli“: přestal ji číst doslovně, přestal věřit v její neomylnost, přestal věřit, že je zázračným slovem, které vdechl sám Bůh, nevěří v biblický obraz hněvajícího se BOHA, který nahání strach, nevěří v peklo a má problém se smírčí obětí Ježíše na kříži.
Ale kde je napsáno, že máme věřit v bibli? Je-li bible předmětem víry, nestává se modlou (bibliolatrie)? Nebo je to v nějakém křesťanském krédu? Ta nejstarší mluví o víře v Boha (Otce, Syna, Ducha svatého). Je tam také svatá církev obecná, společenství svatých, odpuštění hříchů, vzkříšení těla, život věčný. Ale ne bible. Mimo jiné proto, že první století ty texty teprve vznikaly a až do konce 4. století nebylo úplně jasné, které spisy jsou a které nejsou kanonické.
Navíc, nikde není napsáno, že ta sbírka knih je jediným Božím zjevením. Copak BŮH tady nebyl před vynálezem písma nebo knihtisku?
Nedávnou jsem „náhodou“ narazil na fascinující Komenského text z Via Lucis, který mluví rovnou o třech knihách:
9. Dal nám tři knihy, všechny ony knihy své věčnosti, tj. sebe samého, jako nákresy praobrazu, ukazující jeho velebnost, moc, moudrost a dobrotu a také vůli, co chce, abychom dělali, a co uložil, aby se s námi stalo, jestliže tak jednáme nebo nejednáme.
10. První a největší knihou boží je viditelný svět, popsaný tolika písmeny, kolik je v něm vidět božích výtvorů.
11. Druhou knihou je člověk sám, stvořený k obrazu božímu. Jemu je vdechnut dech božího života, tj. rozumná duše, která se stala měřítkem všech věcí. Neboť ona svými vrozenými pojmy měří všechno. I samotného Boha, svůj předobraz, poznává lépe ze sebe samé než z nějaké jiné věci, soudíc, že je takový jako ona sama, nebo aspoň jakou se tajnými přáními snaží stát. Protože totiž všechno, co existuje, se přirozeně vrací ke svým počátkům, také člověk se vrací k Bohu a k tomu, co je v Bohu. Je přitom nesen jakýmsi přirozeným puzením tužeb a ze samotných tužeb se učí, co je Bůh a jaký je. Například: protože každý člověk lpí na životě, smrti pak a záhuby se hrozí, neomylně z toho usuzuje, že ten, k jehož obrazu je stvořen, je nesmrtelný a věčný. Touží také, aby se mu v životě co nejlépe vedlo a pečlivě se vyhýbá bolestem a jakémukoli utrpení. Z toho činí závěr, že tedy ten, jemuž se chce podobat, je blažený. Přeje si být moudrý a vědět co nejvíce (jak jsme poznamenali výše a jak lze vidět v zápasech světských mudrců). Z toho tedy usuzuje, že Bůh, jeho předobraz, je nejmoudřejší. Přeje si dále, aby byl mocný, aby jeho rozkazu byly podrobeny jiné věci (jak vysvítá ze srážek říší a z ustavičných svárů smrtelníků o větší moc). Odtud tedy vyvozuje, že jeho Stvořitel je neskonale mocný. Přeje si konečně, aby každý člověk byl (nebo se alespoň zdál být) dobrý, jeden vůči druhému. Z toho se neomylně přesvědčuje, že Bůh je svrchovaně dobrý. A tak se člověk může stále přiučovat ze sebe samého o svém Stvořiteli více, než ze všech ostatních výtvorů. Právem je tedy boží kniha dána člověku ne před oči, jako ona velká kniha světa, nýbrž do samotného srdce.
12. Přidal pak Bůh do jeho ruky třetí knihu jako komentář knihy vnějšího světa, jako vodítko vnitřního světa, svědomí - Svatá Písma. Jimi zde i tam osvětluje některé skryté věci a vysvětluje pravé cíle a užitek všech věcí.
Pokud jste dočetli až sem, přečtěte si to ještě jednou a všimněte si, jak velkou důvěru má Komenský v lidskou rozumnost. Tenhle protestant zjevně nevěřil v naprostou zkaženost člověka. Jestlipak on taky nebyl humanista? Nebo mystik?!
