Znovu a jinak

Moji jitřní spolucestující už si snad začínají zvykat, že než je vysadím před školou, musejí vyslechnout vltavské Básnění. Tam jsem poprvé slyšel úžasně troufalou báseň ze sbírky Divoký kosatec od americké básnířky Louise Glückové, kterou si zde dovoluji opsat. (Jedna z mých spolucestujících ji dneska přinesla z knihovny.) JITŘNÍ HODINKA Odpusť, říkám-li, že tě miluji: mocným se vždycky lže, neboť slabé odjakživa žene strach. Nemohu milovat, co neumím obsáhnout, a ty neprozradíš vcelku nic: podobáš se snad keři hlohu, vždy tatáž věc na témže místě, či jsi spíš jako nestálý náprstník, co jednou vyžene růžový klásek na stráni za chudobkami a rok na to vyrazí nachový v záhoně růží? Jistě vidíš, jak bezcenné je pro nás tohle ticho, jen posiluje víru, že jsi bezpochyby vším, jsi náprstník i hloh, křehká růže i odolná chudobka – nakonec stejně řekneme, že není možné, abys existoval. Je snad tohle tvůj záměr, je tohle příčina onoho ticha po ránu, když cvrčci ještě nezačali třít křídly a kočk...

Než se dopracuji k BOHU po BOHU, musím udělat zastávku u ateismu. Protože moje vlastní cesta prošla údolím, ve kterém jsem musel připustit, že kritika náboženství dává smysl. Za všechny staré i nové ateisty bych doporučil Christophera Hitchense a jeho knihu Bůh není veliký (název naráží na arabské zvolání nejen džihádistů). Jeho teze je, že náboženství je lidský výtvor a že je antropomorfické, používá slovo bůh s malým b, mluví o náboženství v jednotném čísle, byť se primárně otírá o nectnosti velkých abrahamovských náboženství. A musím potenciální čtenáře varovat, že nehezky mluví o některých hrdinech víry. Ale nelze ignorovat, že náboženství zabíjí, že často vede k nesnášenlivosti, že může být zdraví a životu nebezpečné, že vede buď k podvolení ponížení se před bohem, který připomíná prchlivého a žárlivého monarchu, nebo k sebestřednému postoji, že bůh nás má tak rád, že kvůli nám stvořil vesmír a my věřící jsme tím jaksi lepší lidé. Jenže, jak ateisté ukazuji, akt stvoření zůstává ...

V minulém příspěvku jsem se přiznal k pochybnostem o boží všemohoucnosti. A napadají mě praktické otázky, např. Jak se můžeme modlit za ztracené klíče nebo místo k zaparkování, když válka dodnes ničí miliony životů? A současně jsem čím dál víc přesvědčen, že takové pochybnosti jsou vlastně dobré, jestli na konci zůstane víra, která nebude ignorovat realitu, nebo modlitba, která bude proměňovat především mne. Už jsem tady dělal reklamu na Nomad Podcast , kde jsem nedávno poslouchal rozhovor s Brianem McLarenem nad jeho knihou Faith after Doubt . Je to moudrý muž, který mimochodem také vyšel z denominace, ve které jsem se nechal pokřtít. A myslím, že jeho blahoslavenství se budou hodit i vám: Blahoslavení zvědaví, neboť jejich zvědavost respektuje skutečnost. Blahoslavení nejistí a znejistělí, protože jejich mysl je stále otevřená. Požehnaní jsou ti, kdo se diví, neboť naleznou to, co je podivuhodné Blahoslavení ti, kdo zpochybňují své odpovědi, neboť jejich obzory se budou navždy rozš...

„Věřím v Boha, Otce Všemohoucího...“ zní prvních pět slov Apoštolského kréda.  Všemohoucího, který dopouští, že maminka malých dětí, křesťanka, umře na rakovinu. Že miliony dětí trpí hladem, nemocemi, násilím... Že jeden národ likviduje jiný...  Ani křesťanství s trpícím Kristem na kříži nemá odpověď na problém utrpení: Jak můžeme věřit v BOHA všemohoucího a současně laskavého a milujícího? A slyší nás? Tak proč něco neudělá? A jak se můžeme modlit, aby přestaly naše bolístky, když BŮH nezastavil holocaust? Trochu teodicey (Předem se omlouvám za všechna cizí slovíčka, ale líp to neumím.) Problém zvaný teodicea není nic nového. Dá se shrnout do tří tvrzení: 1. Bůh je všemohoucí – mohl stvořit svět, tak může dělat zázraky, uzdravovat, křísit mrtvé... 2. Bůh je milující – je dobrý, záleží mu na lidech a chce pro ně to nejlepší, ne zlo. 3. Lidé trpí zlem, které je ve světě. Jedno řešení je, že takový BŮH neexistuje. A dnes mám pochopení pro ty, kdo na tomto paradoxu s teismem skon...

„Radosti, ty jiskro boží, dcero již nám ráj dal sám...“ učil nás na gymplu zpívat malý hrbatý dějepisář úvodní verše Schillerovy Ódy na radost , jak zaznívá v poslední větě 9. Beethovenovy symfonie. Tahle bizarní vzpomínka se mi vybavila, protože jsem už vlastně minule malinko citoval jinou báseň: „Bože můj, hořím nadějí...“ Ta báseň se jmenuje Radost.  (Než tu vzpomínku opustím, musím napsat, že ten pozoruhodný charismatický učitel se jmenoval Jiří Rudolf Míša a učil nás zpívat dokonce operní árii Celeste Aida . A recitovat latinské citáty jsme museli. To vše v hodinách dějepisu, ze kterého si ještě pamatuji barevnou fotku egyptské Nefertiti. A jak ta gůglím operu Aida, najednou tam zase vidím spojitost s Egyptem, protože ta opera se odehrává v Egyptě a Verdi ji psal pro káhirské divadlo. A profesor Míša byl dříve sbormistrem opery ostravského divadla, a tak nás učil s nezapomenutelným přesahem. ) Je podivné takhle na nový rok ráno vzpomínat, když všichni v domě ještě spí. Ale je...