xxi. Nečekaný mystik (meditace Richarda Rohra)
Shledávám, že všechny mé myšlenky krouží kolem Boha jako planety kolem slunce a jsou jím neodolatelně přitahovány. Byl by to strašlivý hřích, kdybych této neodolatelné síle odporoval.
Carl Gustav Jung v dopise z března 1955
Dnes si zde dovolím publikovat překlad meditace Richarda Rohra, který považuje švýcarského psychiatra Carla Junga za mystika. A já považuji Richarda Rohra za duchovního otce dekonstruktivistů, kteří nemohou v neděli do kostela a přece je BŮH uvnitř ne(o)pustil.
Jednou z hlavních postav mých duchovních předků je švýcarský psychiatr Carl Gustav Jung (1875-1961). Ačkoli nebyl křesťanem, který by chodil do kostela, a řekl mnoho věcí, které byly velmi kritické vůči organizovanému křesťanství, jak je ve své době vnímal, položil velmi pevné základy pro znovuobjevení duchovního světa v extrémně materialistické a stále více sekulární Evropě. Jung naprosto věděl a věřil, že vnitřní život je zdrojem toho vnějšího; na sklonku svého života na otázku „Věříte nyní v Boha?“ pevně a hrdě odpověděl: „Vím. Nepotřebuji věřit. Já vím.“
Jung říkal věci, které by mnohé křesťany, konzervativní i liberální, překvapily. Například považoval Ježíšův život a mnohé církevní nauky za úplnou a dokonalou mapu a vodítko k lidské proměně. Věřil v ústřední význam rituálů, mýtů a symbolů, což by mohli ocenit katolíci i pravoslavní křesťané. Přestože Jung vkládal do biblických pasáží více významu a věrohodnosti, většina protestantů ho vnímala jako nevěřícího. Jeho rozvinutí pojmů jako stín, paradox, archetypy, symboly a psychologický charakter lidské transformace v božství z něj učinilo skutečného proroka duše a učitele hlubokého, vnitřního sakramentalismu.
Jung věřil, že jestli k nám Bůh chce promlouvat, musí používat slova, která nám připadnou jako naše vlastní myšlenky. Jak jinak by k nám Bůh mohl přijít? Proto se musíme naučit jak rozeznávat, uznávat a připouštět, že někdy naše myšlenky jsou Boží myšlenky. Tato vnitřní důvěra a autorita je nutná, aby vyvážila téměř bezvýhradné spoléhání na vnější autoritu, kterou prosazuje tradiční křesťanství. I když Písmo, kněží, faráři a papež mohou být potřební, Jung měl za to, že jsou všichni vnější ve vztahu k našemu bytostnému já a nabízejí náboženství zvenčí. Jung nás chtěl naučit, abychom uznávali tytéž symboly ale zevnitř, abychom rozeznávali, že v našich nejhlubších hlubinách již jsou posvátné hlasy. Nemáme-li hluboký kontakt s naším hlubokým já, nemůžeme poznat Boha, domníval se Jung.
A napsal: „Celý svět je Boží utrpení.“ To je poznání mystika a jedna mých oblíbených vět. Mystik vidí věci vcelku, nejen po kouscích. Dovede spojit všechny dílky a vytušit velký obraz. Křesťanští mystici rozeznávají, že každé jednotlivé utrpení je účastí na tom, čemu křesťané říkají věčné ukřižování Krista. A když vidíme celky, dovedeme najít místo pro každou z částí.
