xxiv. Evakuační plán?
Takový černý sešit se šipkami to byl. A v něm biblické dějiny od stvoření do konce světa. A bylo to hezky vytištěné a vypadalo to trochu jako barevný projektový graf. A ti křesťani, co mě evangelizovali, to měli hned vedle bible jako pomůcku, abychom se v ní trochu zorientovali - a taky aby propůjčili svému poselství pekelnou (nebo nebeskou?) dávku naléhavosti.
Podle kreacionistů, kteří věří v mladou zemi, stvořil BŮH svět v šesti dnech někdy před 6000 lety. Na začátku dějin byl věk nevinnosti, ale pak to Adam s Evou pokazili svým hříchem a následovalo vyhoštění z Edenu, a protože to lidé ještě víc pokazili tak i potopa atd. Biblické panorama rozděluje dějiny do 7 období, z nichž poslední je tisícileté království a pak následuje nekonečná věčnost.
Vlastně to je takový evakuační plán: Když půjdeš po té správné šipce, dostaneš se s námi do nebe. A když ne, skončíš se všemi hříšníky v hořícím jezeře. Ta šipka měla žlutou barvu a končila tzv. vytržením věřících, kteří se náhle dostanou do nebe, zatímco na zemi se rozpoutá peklo sedmiletého soužení. Atd.
Možná jsem se hned na začátku potkal s extrémem a relativně brzy mi ten schematismus byl těsný. Vlastně to byla první malá krize víry, když jsem při studiích opustil tzv. dispenzacionalismus. Ale apokalyptické poselství o příchodu Božího království má křesťanství v genech. Historický Ježíš zvěstoval Boží království jako něco, co přichází v budoucnosti – na konci časů – a badatelé, kteří nepotřebují obhajovat křesťanskou ani ateistickou agendu, se většinou shodují na tom, že Ježíš evidentně žil a kázal blížící se okamžik, kdy se BŮH ujme vlády (nad Izraelem). Že se to za jeho života ani v dalších dvou tisíciletích nestalo je fakt, se kterými se křesťanská teologie vyrovnávala všelijak – a dispenzacionalistické Biblické panorama je jeden z mnoha pokusů.
Proč o tom pořád přemýšlím a píšu? Protože tyhle myšlenky mají globální dopad na myšlení a jednání lidí dodnes. Když budete věřit, že nadcházející boží hněv zničí celou zeměkouli a že vy jste ve skupině, která před tou zkázou unikne, jak moc vás bude trápit nějaká ekologie nebo globální oteplování? Když budete věřit, že katastrofy a války jsou jen začátek „porodních bolestí“, které mají na konci časů přijít, jak to změní váš pohled na utrpení někde daleko? A když budete mít pocit, že jste na té správné, boží straně (v Kristu vyvolení, svatí, zachránění), jak se budete dívat na ty nevyvolené, nesvaté, hříšníky, kteří jsou vlastně už teď mrtví?
Chci říct, že tento fundamentalistický evangelikalismus, který byl i mým náboženstvím, vede k lhostejnosti k životnímu prostředí a klimatu, k lhostejnosti vůči utrpení a k rozdělování na oni a my. A to neříkám, jako obvinění, ale jako doznání: že mě ten evakuační plán vlastně oddělil od vztahů a prostředí, ve kterých jsem žil a žiji. A děsí mě, do jaké míry tohle myšlení dnes ovlivňuje politiku největší mocnosti na této planetě.
Brian McLaren, který vyrostl ve stejné víře, píše:
„Jestliže Bůh plánuje zničit svět, my lidé ho můžeme ještě nějakou dobu drancovat, dokud máme příležitosti. Jestli Bůh ovládá svět jako inženýr ovládající velký stroj, můžeme dojít k závěru, že když trpíme my nebo naši bližní, pak je lidské utrpení Boží vůlí. Jestliže Bůh ovládá svět a všechno v něm železnou pěstí (nebo železnou holí - viz Žalm 2,9 a Zjevení 2,27), můžeme i my ochotně přijmout autoritáře, kteří takto vládnou, zvlášť když se fotí s Biblí před kostelem. Jestliže Bůh některé vyvoluje k výsadám a jiné opouští a zatracuje, pak nám jde příkladem v myšlení oni versus my. Jestli Bůh zachraňuje lidi pomocí nebeského výtahu, pak je duchovnější se modlit za zázrak, než se zapojit do tvrdé práce, usilovného studia, moudrého plánování a spolupráce. Tato a další přesvědčení mohou být problematická i v dobrých časech, ale jsou životu nebezpečná v době klimatické změny, obrody autokracie, rasistického nacionalismu, nepřijatelné ekonomické nerovnosti a zbraní hromadného ničení.“
Křesťanství, jak jsem ho poznal, nabízí především individuální „spásu“ - tj. záchranu: Kdo uvěří v Krista, bude zachráněn, protože mu budou odpuštěny hříchy, za které by jinak byl zatracen a navěky oddělen od BOHA. Bude vlastně zachráněn milostivým BOHEM před rozhněvaným BOHEM.
A věřícím se slibuje budoucí život věčný. Ta záchrana naštěstí může mít i přítomný rozměr – přece když přestanu dělat sebezničující věci (hříchy), vlastně budu zachráněn před sebou samým (svými žádostmi). Ale to je pořád velmi individualistické.
Ale co když Ježíšův život a smrt mají i jiný smysl, než opatřit nám vstupenku do ráje a mezi spravedlivé? Píšu to na kraji velikonoc a myšlenky z knihy Do I stay Christian? mě vedou k tomu, že záchrana, kterou potřebujeme, možná začíná u jednotlivců, ale není to nějaký individuální evakuační plán. Nejde o to odstěhovat se někam na Mars nebo do nebe a tam začít znovu. A ano, potřebujeme jako jednotlivci i lidstvo zachránit před námi samotnými, protože jsme s to zničit sami sebe. Potřebujeme osvobození (další dominantní biblické téma) – třeba od našeho egoismu. A potřebujeme naději, že nový začátek je možný – ať se to týká našich vztahů nebo planety. A o tom je metafora vzkříšení. Jen doufám, že naše vztahy nebo planeta nemusejí nejdřív umřít.
