Znovu a jinak

Nejdřív jsme probírali americkou politiku a co s ní má společného náboženství, k čemuž jeden spolucestující prohlásil: „Díky bohu, že jsem ateista.“ Pak jsme probrali všechno možné. A protože cesta ze slovinského Bledu na Moravu trvá sedm hodin, napadlo někoho ještě v Rakousku pustit Cimrmany. Jeli jsme v tom autě čtyři, všichni přes čtyřicet, a dobře jsme se bavili – a předháněli se, kdo dopoví nějakou repliku z představení Dlouhý, Široký a Krátkozraký. Nějak nás to spojilo a vlastně mě to přivedlo k následující úvaze o smíchu a humoru a jestli je na nich něco duchovního. A začnu pokusem o vtip: Znáte ten, jak přijde Ježíš do hospody? Najednou celá hospoda ztichne. A všichni začnou zpytovat svědomí, jen tu a tam nějaký posedly alkoholik zavolá: „Co je ti do náš, Ježíši?“ A on nařídí, aby z něho ten démon alkoholu vyšel. A ještě před zavírací hodinou vypadá celá společnost jako schůzka anonymních alkoholiků. A jeden druhému vážně vyprávějí, jaké to bylo než Ježíš přišel, jak mizerné a ...

Představte si, že jedete do práce a uvidíte značku STOP. Co uděláte? To záleží na exegesi** nápisu STOP. Postmodernista provede dekonstrukci značky (srazí ji svým autem). Navždy tak ukončí tyranii severojižní dopravy vůči západovýchodnímu směru. Podobně marxista vidí ve značce STOP nástroj třídního útlaku. Dojde k závěru, že buržoazie užívá severojižní silnici a brání tak rozvoji dělnické třídy na západovýchodní silnici. Seriózní a vzdělaný katolík věří, že nemůže porozumět značce STOP bez znalosti jejích uživatelů a jejich tradice. Pozorováním zjistí, že ji nikdo nebere příliš vážně, proto se necítí povinen brát ji příliš vážně ani on. Obyčejný katolík (nebo ortodoxní, nebo kopt, anglikán, metodista, presbyterián nebo kdokoliv jiný) se neobtěžuje čtením nápisu na značce, ale zastaví u ní, když tam zastaví auto, které jede před ním. Fundamentalista bere text doslovně, zastaví u značky a čeká, až se na ní objeví nápis, že má pokračovat. Kazatel si najde slovo STOP ve slovníku a zjistí, ...

  „Bůh je krásný, úžasný vynález našeho mozku...“  Brian Greene Minule jsem si to zase vyřizoval s fundamentalistickým křesťanstvím, a tak bych to chtěl kompenzovat pozitivnějším pohledem na náboženství. Před nedávnem byl hostem Hyde Parku Civilizace na ČT fyzik a matematik Brian Greene. A zazněl tam onen úvodní citát. BŮH je pro něj vynález, konstrukt, a přece vynález obdivuhodný. Teistická náboženství mají na svědomí mnoho zla. Ale jestli nám idea BOHA pomáhá najít naději a odvahu tváří v tvář existenciální úzkosti, jestli nás vede k přemýšlení „o všem, co je pravdivé, čestné, spravedlivé, čisté, cokoli je hodné lásky, co má dobrou pověst, co se považuje za ctnost a co sklízí pochvalu,“ jestli nás objev BOHA spojuje s ostatními lidmi, pak to na téhle nemocné planetě možná není beznadějné. V rozhovoru pro The Guardian Greene říká: 
„Mezi některými vědci, které znám, je tendence posuzovat náboženství podle toho, jestli nám dává faktické informace o objektivní realitě nebo n...

Takový černý sešit se šipkami to byl. A v něm biblické dějiny od stvoření do konce světa. A bylo to hezky vytištěné a vypadalo to trochu jako barevný projektový graf. A ti křesťani, co mě evangelizovali, to měli hned vedle bible jako pomůcku, abychom se v ní trochu zorientovali - a taky aby propůjčili svému poselství pekelnou (nebo nebeskou?) dávku naléhavosti.  Podle kreacionistů, kteří věří v mladou zemi, stvořil BŮH svět v šesti dnech někdy před 6000 lety. Na začátku dějin byl věk nevinnosti, ale pak to Adam s Evou pokazili svým hříchem a následovalo vyhoštění z Edenu, a protože to lidé ještě víc pokazili tak i potopa atd. Biblické panorama rozděluje dějiny do 7 období, z nichž poslední je tisícileté království a pak následuje nekonečná věčnost. Vlastně to je takový evakuační plán: Když půjdeš po té správné šipce, dostaneš se s námi do nebe. A když ne, skončíš se všemi hříšníky v hořícím jezeře. Ta šipka měla žlutou barvu a končila tzv. vytržením věřících, kteří se náhle dostano...

Nějaký příběh by to chtělo. A něco u čeho se nebudu zase prát s náboženstvím. Třeba proč chodím po horách? Proč jsem ochoten vstávat v zimě ve 4 ráno, abych před prací stihl vyšlapat na Lysou horu nebo Pustevny na na lyžích s tuleními pásy. Proč si sbalím batoh a jdu 5 dnů přes hory a doly? A odpověď asi nebude, že bych se jinak nudil a neměl co dělat.  Když tu otázku položím v množném čísle - proč chodíme - asi najdeme dost důvodů: chceme si popovídat s přáteli a celodenní výlet je k tomu vhodný, nechceme sedět doma s rodinou, tak ji vytáhneme na kopec a aspoň máme nějaký cíl (nejlépe je-li na kopci občerstvovna). Chceme udělat něco pro své zdraví, tak vyrazíme na čerstvý vzduch a hýbeme se. A naštěstí bydlíme v krajině, kde o kopce není nouze. Ale pak jsou chvíle, kdy jsme sami, chceme být sami... a vybereme si kopec, na který půjdeme sami. Pak už nejdu kvůli lidí a přece mě tam něco táhne – chci si „vyčistit hlavu“, k čemuž se funění směrem nahoru náramně hodí. Ale je v tom i eu...

Nebyl běloch. Nebyl macho. Nebyl nacionalista. Nebyl křesťan.  A přesto v zemi, která se chce zase zvětšit, jsou jeho následovníci přesvědčeni o tom, že bílý americký muž-křesťan je něco víc. A většinu z nich netrápí, že představitel, kterého si zvolili do Bílého domu, je namyšlený lhář, děvkař a bully, který by nejraději byl rovnou králem nebo carem.  Jak to, že plodem křesťanství v zemi, která o sobě tvrdí, že je „one nation under God“ a na penězích má napsáno „IN GOD WE TRUST“ je vláda muže, který obdivuje diktátory a zrazuje spojence, který přemýšlí, jak by zabral cizí území...? A to vládne teprve dva měsíce.  Já sám jsem byl americkým křesťanstvím do značné míry formován – maje diplom z poměrně konzervativní college, ke kterému mi pomohlo stipendium od instituce, která své jméno spojuje s největším americkým evangelistou 20. století. Potkal jsem mezi americkými křesťany mnoho upřímně zbožných a obětavých lidí. A přemýšlím, co se s jejich křesťanstvím stalo. A je...

Shledávám, že všechny mé myšlenky krouží kolem Boha jako planety kolem slunce a jsou jím neodolatelně přitahovány. Byl by to strašlivý hřích, kdybych této neodolatelné síle odporoval. Carl Gustav Jung v dopise z března 1955 Dnes si zde dovolím publikovat překlad meditace Richarda Rohra, který považuje švýcarského psychiatra Carla Junga za mystika. A já považuji Richarda Rohra za duchovního otce dekonstruktivistů, kteří nemohou v neděli do kostela a přece je BŮH uvnitř ne(o)pustil. Jednou z hlavních postav mých duchovních předků je švýcarský psychiatr Carl Gustav Jung (1875-1961). Ačkoli nebyl křesťanem, který by chodil do kostela, a řekl mnoho věcí, které byly velmi kritické vůči organizovanému křesťanství, jak je ve své době vnímal, položil velmi pevné základy pro znovuobjevení duchovního světa v extrémně materialistické a stále více sekulární Evropě. Jung naprosto věděl a věřil, že vnitřní život je zdrojem toho vnějšího; na sklonku svého života na otázku „Věříte nyní v Boha?“ pevně a...