Znovu a jinak

Napadá mě, jestli nejsem ve své kritice náboženství vlastně idealista. Idealista humanitní. Mám problém s obrazem hněvivého monarchy, který trestá potopou světa a chystá krvavou apokalypsu. Nedovedu Bibli číst, aniž bych viděl obrazy, pro které církevní otec/heretik Marion tvrdil, že v hebrejské bibli působí nějaký jiný bůh a z novozákonních knih vzal na milost jen modifikované evangelium podle Lukáše a deset pavlovských epištol. Protože i novozákonní spisy vyhlížejí násilný konec světa a historický Ježíš byl především kazatelem apokalypsy (Schweitzer, Ehrman), ne učitelem nadčasové morálky.  Podle mého názoru má Kristův mravní charakter jednu velmi vážnou vadu: věřil v peklo. Nemyslím si, že by kdokoli, kdo je hluboce lidský, mohl věřit ve věčný trest.  (Bertrand Russell) Promítáme-li si do božství nejvyšší ideály – nekonečně dobrý, nekonečně milující, nekonečně trpělivý, nekonečně laskavý – a pak čteme Bibli,  dostáváme se nutně do konfliktu s pasážemi, které mu přisuzu...

Na Boží hod zde dám krásný Čapkův text:  Aspoň jedinkrát do roka nebudiž opomenuto zapálit v novinách sloupeček milému Pánubohu. A tedy sláva na výsostech Bohu. Ačkoli je všude, je na výsostech přece jen víc sám a víc doma. Přesvědčte se o tom: vystupte někdy na výsosti, a potkáte ho. Na výsostech krásy, na výsostech lásky, na výsostech poznání a já nevím na kterých ještě. A když na ně vystoupíte, pocítíte rozkoš a hrůzu, nevýslovnou radost a strašné mrazení, a to je on sám. Ale kdo nikdy nevystoupil na výsosti, nepotkal ho a nic neví o něm ani o jeho slávě. Neboť není pravé slávy kromě slávy boží. On sám pak voní mateřídouškou a ve vlasech má hvězdy, ptáky na ramenou, na klíně cvrčka a pod jeho nohama plynou řeky a potůčky. Sláva na výsostech Bohu. A na zemi pokoj lidem dobré vůle. Neboť nic není sladšího než pokoj; a proto dejte nám pokoj, vy všichni, kteří si myslíte, že jste vyvoleni spravovati a napravovati svět. Pokoj lidem na zemi; sláva patří Pánubohu a pokoj člověku; úžas ...

Zastře nám výhled, zkomplikuje orientaci, zpomalí postup. Ale má i svou magii: Na fotkách skryje rušivé prvky a dá vyniknout objektu, který chceme zachytit. I bez foťáku víc vnímám věci před sebou. Ale někdy nevidíme vůbec nic - cestu sotva tuším, dřevěnou orientační tyč nechávám za sebou a stále vyhlížím, kdy se objeví ta následující. Vytahuju mobil s mapami, abych se ujistil, kde jsem. Že neuvidím výhledy mě už netrápí - teď musím dojít do cíle, kterým je návrat. I když do toho fouká nebo sněží nebo obojí.  V životě je to někdy podobné: postupně přestávám vidět na cestu, opouštím myšlenky na krásné vyhlídky, ztrácí se mi orientační body a přemýšlím, jestli pokračovat, nebo se vrátit. Mám jenom to, s čím jsem vyšel - nějakou zkušenost, snad vnitřní mapu. Ale cílem už není nějaký další vrchol, ale neztratit se (sám sobě), dojít do bezpečí. V duši strach, v žilách adrenalin. A současně víc vnímám, že žiju, že chci žít, že má smysl pokračovat. Že ta mlha musí skončit, že přede mnou j...

Asi jsem byl hodně malý, když jsem to kouzlo viděl poprvé: když děda vyvolával fotky a najednou se na bílém papíře pod červenou lampou začala objevovat nezřetelná kresba. A pak jsem se ho naučil praktikovat sám, když jsem začal fotit na tátovu Prakticu a sám si míchal vývojky a pak v umakartové koupelně  v paneláku vyvolával své první černobílé pokusy. A po ustálení jsem ty fotky pral v kyblíku ve vaně a sušil a leštil... a většina za moc nestála. Tuhle alchymii už dneska neprovozuji, ale fotografie je pro mě pořád důležitá. A nejen jako zdroj vzpomínek typu „byl jsem tam“.   Prvně, že mě nutí dívat se. Jít světem a rozhlížet se. Vyhlížet, co by mě oslovilo. Hledat zajímavý motiv, jedinečný okamžik, dobré světlo... Když mám na krku foťák, víc si všímám, a stává se mi, že najednou ve městě potkávám staré známé, protože koukám po lidech. (Nebo je to tím, že svět je malý o náhody v něm není nouze.) Koukám na lidi a věci, stromy i architekturu, listy na vodě mraky nad horami ...

Nejdřív jsme probírali americkou politiku a co s ní má společného náboženství, k čemuž jeden spolucestující prohlásil: „Díky bohu, že jsem ateista.“ Pak jsme probrali všechno možné. A protože cesta ze slovinského Bledu na Moravu trvá sedm hodin, napadlo někoho ještě v Rakousku pustit Cimrmany. Jeli jsme v tom autě čtyři, všichni přes čtyřicet, a dobře jsme se bavili – a předháněli se, kdo dopoví nějakou repliku z představení Dlouhý, Široký a Krátkozraký. Nějak nás to spojilo a vlastně mě to přivedlo k následující úvaze o smíchu a humoru a jestli je na nich něco duchovního. A začnu pokusem o vtip: Znáte ten, jak přijde Ježíš do hospody? Najednou celá hospoda ztichne. A všichni začnou zpytovat svědomí, jen tu a tam nějaký posedly alkoholik zavolá: „Co je ti do náš, Ježíši?“ A on nařídí, aby z něho ten démon alkoholu vyšel. A ještě před zavírací hodinou vypadá celá společnost jako schůzka anonymních alkoholiků. A jeden druhému vážně vyprávějí, jaké to bylo než Ježíš přišel, jak mizerné a ...

Představte si, že jedete do práce a uvidíte značku STOP. Co uděláte? To záleží na exegesi** nápisu STOP. Postmodernista provede dekonstrukci značky (srazí ji svým autem). Navždy tak ukončí tyranii severojižní dopravy vůči západovýchodnímu směru. Podobně marxista vidí ve značce STOP nástroj třídního útlaku. Dojde k závěru, že buržoazie užívá severojižní silnici a brání tak rozvoji dělnické třídy na západovýchodní silnici. Seriózní a vzdělaný katolík věří, že nemůže porozumět značce STOP bez znalosti jejích uživatelů a jejich tradice. Pozorováním zjistí, že ji nikdo nebere příliš vážně, proto se necítí povinen brát ji příliš vážně ani on. Obyčejný katolík (nebo ortodoxní, nebo kopt, anglikán, metodista, presbyterián nebo kdokoliv jiný) se neobtěžuje čtením nápisu na značce, ale zastaví u ní, když tam zastaví auto, které jede před ním. Fundamentalista bere text doslovně, zastaví u značky a čeká, až se na ní objeví nápis, že má pokračovat. Kazatel si najde slovo STOP ve slovníku a zjistí, ...

  „Bůh je krásný, úžasný vynález našeho mozku...“  Brian Greene Minule jsem si to zase vyřizoval s fundamentalistickým křesťanstvím, a tak bych to chtěl kompenzovat pozitivnějším pohledem na náboženství. Před nedávnem byl hostem Hyde Parku Civilizace na ČT fyzik a matematik Brian Greene. A zazněl tam onen úvodní citát. BŮH je pro něj vynález, konstrukt, a přece vynález obdivuhodný. Teistická náboženství mají na svědomí mnoho zla. Ale jestli nám idea BOHA pomáhá najít naději a odvahu tváří v tvář existenciální úzkosti, jestli nás vede k přemýšlení „o všem, co je pravdivé, čestné, spravedlivé, čisté, cokoli je hodné lásky, co má dobrou pověst, co se považuje za ctnost a co sklízí pochvalu,“ jestli nás objev BOHA spojuje s ostatními lidmi, pak to na téhle nemocné planetě možná není beznadějné. V rozhovoru pro The Guardian Greene říká: 
„Mezi některými vědci, které znám, je tendence posuzovat náboženství podle toho, jestli nám dává faktické informace o objektivní realitě nebo n...