Znovu a jinak

Příběh Ježíšova narození s mudrci a hvězdou měl temnou stránku, kterou jsem minule končil: „Herodes... dal povraždit všecky chlapce v Betlémě a v celém okolí ve stáří do dvou let, podle času, který vyzvěděl od mudrců.“ Vánoce neznamenaly a neznamenají konec utrpení. Koneckonců Ježíše nakonec stihne osud, který pro něj Herodes chystal. Ale mezi „narodil se z Marie Panny“ a „trpěl pod Ponciem Pilátem“ – dvěma větami apoštolského kréda, mezi nimiž je jen čárka – je celý Ježíšův život. Život fascinující a inspirující. „Kdo to vlastně je?“ ptali se jeho učedníci. Církev později ústy „nevěřícího“ Tomáše vyznává: „Můj Pán a můj Bůh.“ Protože v něm se nějak setkali s BOHEM, protože on doslova ztělesňoval to, co kázal.  Přitom kdyby jeho život znamenal jen to, že dával lidem naději, ukazoval, co znamená láska a co dokáže víra, není to málo. Kdyby inspiroval jen hrstku lidí, aby vystoupili ze sebe, změnili své myšlení, naučili se milovat nejen své přátele a odpouštěli svým viníkům, mělo to c...

Fra Angelico Vánoce přicházejí a předpokládám, že v každé rodině se najdou neuvěřitelné vánoční příběhy: u nás se vyprávělo o papiňáku s hrachovkou, který vybuchl těsně před štědrovečerní večeří, nebo o bráchovi, který si po večeři strčil do nosu skleněnou kuličku. Primární příběhy, kterými to celé začalo, jsou v kánonu dva: v evangeliích podle Matouše a Lukáše . U dalších dvou evangelistů tahle tradice není. A kulturně populárnější je Lukášovo podání: čteme tam o andělu, který zvěstuje Marii (že její dítě bude „kralovat nad rodem Jákobovým... bude svaté a bude nazváno Syn Boží“), o sčítání lidu, kvůli kterému museli Josef s Marií cestovat z Nazaretu do Betléma, o jeslích, o pastýřích, kterým andělé zvěstují radost: narození spasitele...  Třebaže „nábožensky dezorientován“, zkouším ty příběhy číst znovu. A na první i druhý pohled z něj ční neuvěřitelnosti. Pominu-li tu největší – panna počne z Ducha svatého – je tam několik historických nesrovnalostí (i když Lukáš na začátku svého...

Jedna z mých úžasných neteří má přítele jménem Jakub. Byli se spolu podívat v různých církvích a Jakub mě pak prosil, abych mu poradil, kde začít s biblí. V kontextu toho, co jsem tady psal, bude má rada poněkud ošemetná, ale proč ne? Nedávno jsem začal poslouchat ateistu , který vypráví o Bibli zajímavěji než mnoho křesťanů.  Takže, Jakube: Bible není jedna kniha, ale spíš čítanka (antologie). Takže se neboj začít kdekoliv. Jestli tě zajímá Ježíš – a mohl by – začal bych evangeliem podle Marka. Ne, není tam nic o vánocích, které jsou za týden (to má Matouš a Lukáš). Není tam mnoho Ježíšova učení o tom, jak bychom měli žít. Ani série zázraků/znamení, která jsou u evangelisty Jana.  Ale jestli se na konci budeš ptát, kdo to ten Ježíš vlastně je, tak je to dobrý začátek. Samozřejmě, můžeš začít taky Lukášem (má vánoce). Nebo Janem (bude chtít, abys uvěřil). Ale já bych začal Markem. Je nejkratší a asi nejvíc akční.  Postupně doporučuji přečíst všechna evangelia – něco se op...

Jeden laskavý čtenář mě upozornil, že moje zkušenost má jméno „syndrom vzrůstající náboženské dezorientace“. A pokud tenhle blog nečtete jenom ze zvědavosti, pak možná stojíte před podobnými otázkami a prožíváte bolestivé emoce, které je provázejí. Čemu vlastně věřím? Jsem ještě křesťan? Jsem teista nebo agnostik nebo ateista? A mohu jít mezi křesťany, kteří opakují „věřím“, když u poloviny těch věcí nevím? K těm „nevím“ se ještě budu vracet – například proto, že se při recitování kréda zaseknu už u slova „všemohoucího“. Ale dneska bych chtěl naznačit možnost, která přesahuje intelektuální kategorie a která mě přitahuje. A protože se za mystika nepovažuji, dovolím si zde přeložit a předložit včerejší meditaci od Richarda Rohra z Center for Action and Contemplation : Teolog Rudolf Otto (1869-1937) ve své knize Posvátno   říká, že když někdo prožívá posvátno, nachází se mezi dvěma protipóly: mysterium tremendum a mysterium fascinans , neboli tajemství  děsivé  a tajemství ...

Předchozí příspěvky by se daly shrnout slovy „ztratil víru v bibli“: přestal ji číst doslovně, přestal věřit v její neomylnost, přestal věřit, že je zázračným slovem, které vdechl sám Bůh, nevěří v biblický obraz hněvajícího se BOHA, který nahání strach, nevěří v peklo a má problém se smírčí obětí Ježíše na kříži. Ale kde je napsáno, že máme věřit v bibli? Je-li bible předmětem víry, nestává se modlou (bibliolatrie)? Nebo je to v nějakém křesťanském krédu? Ta nejstarší mluví o víře v Boha (Otce, Syna, Ducha svatého). Je tam také svatá církev obecná, společenství svatých, odpuštění hříchů, vzkříšení těla, život věčný. Ale ne bible. Mimo jiné proto, že první století ty texty teprve vznikaly a až do konce 4. století nebylo úplně jasné, které spisy jsou a které nejsou kanonické. Navíc, nikde není napsáno, že ta sbírka knih je jediným Božím zjevením. Copak BŮH tady nebyl před vynálezem písma nebo knihtisku?  Nedávnou jsem „náhodou“ narazil na fascinující Komenského text z Via Lucis , kt...

Z předchozích kapitol byste mohli nabýt dojmu, že mám problémy hlavně s hebrejskou biblí alias Starým zákonem. Potopa, egyptské rány (kam patří i smrt všech prvorozených mužských potomků), násilné dobývání zaslíbené země...  A Ježíš, jak je vykreslen v Novém zákoně, jako by byl ztělesněním jiného BOHA – milujícího, trpělivého, přijímajícího...  Ale. Několik ALE. To první se týká zásadní inovace v podobě posmrtného života. Ve většině hebrejských spisů to není téma. Mrtví jsou mrtví. Tu a tam se objeví záblesk naděje, ale to je tak všechno. Až později, zjevně v důsledku setkání s perským zoroastrianismem v poexilním období (po roce 538 př. Kr.), se v judaismu vynořuje myšlenka nebe a pekla, tedy moralizovaného posmrtného života: ty dobré čekají nebeské odměny, lidi zlé pekelné tresty. A za života Ježíše už jsou tyto představy součástí hlavního náboženského proudu, i když ještě existovaly v judaismu skupiny, které myšlenku vzkříšení odmítají. I křesťanský Nový zákon s těmito před...

Je neděle a já bych měl být v kostele. Místo toho jdu do lesa, kterým prosvítá nízké podzimní slunce. A znovu si uvědomuji, proč nemohu být ateistou. Neměl bych komu být vděčný za tyhle okamžiky. Za tenhle chrám, kde se bohoslužba koná dřív, než vstoupím. Outdoorový chrám, kde BŮH byl přítomen o miliardy let dřív, než se ho lidé snažili dostat indoor. Mám rozepsaný text o další tíživé konstrukci, ale teď se mi do toho nechce. Zkouším být vděčný nejen za všechny dobré věci – život, rodinu, zdraví, přátele... – ale i za všechno trápení, skrze které jsem se někam posunul nebo něco naučil. Možná vděčnost nepotřebuje adresáta, ale navzdory všem svým pochybnostem směřuji svá slova k TY, které není daleko. Možná to není modlitba, ale meditace a když dojdu domů, najednou mi to píše samo.  Ale místo vlastních slov sem vložím inspirativní kousek františkána Richarda Rohra:  Cokoliv vás pozitivním způsobem přiměje vystoupit ze sebe, na vás v onom okamžiku – prakticky vzato – působí jako ...